Odbory mohly zabojovat mnohem dříve a silněji, říká předseda KSČM Vojtěch Filip

Vojtěch Filip

Vojtěch Filip Zdroj: Anna Vacková, E15

Vojtěch Filip
Vojtěch Filip
Vojtěch Filip
4
Fotogalerie

Minimální i průměrná mzda roste, vláda vychází vstříc prakticky všem odborářským požadavkům. To, co jiní vnímají jako zásadní posílení role odborů ve veřejném životě, vidí předseda KSČM Vojtěch Filip jinak. „Odbory mohly zabojovat mnohem dříve a mnohem silněji. Nejsou dost radikální,“ říká šéf strany, v jejímž programu se píše o posilování odborových práv, ale také o vystoupení z NATO nebo návratu strategických odvětví do rukou státu.

Před každými volbami se mluví o tom, jestli po nich komunisté budou ve vládě. Jsou ty šance dnes vyšší, než byly před čtyřmi lety?

To je otázka, která bude aktuální po volbách. Ale připomínám, že KSČM dělá zásadně programové koalice, takže musíme hledat programovou shodu. Například hnutí ANO se definuje jako pravicové hnutí, takže má méně shodných bodů programu s KSČM než jiné politické strany včetně sociální demokracie.

Ovšem o spolupráci komunistů s ANO se často mluví jako o jedné z možných povolebních variant. Nakolik je pro vás hnutí Andreje Babiše představitelný partner?

Je to parlamentní klub, se kterým se jednat musí. Na druhé straně já to vidím spíš tak, že je velká skupina lidí v ODS, kteří se chtějí vrátit k moci a nadbíhají hnutí ANO.

Komunisté ve volbách spoléhají jednak na disciplinované voličské jádro, jednak na část protestních hlasů. Jenže ekonomika šlape, nezaměstnanost je nízko, mzdy rostou. Nebude těch protestních hlasů nakonec málo?

Neřekl bych. Přestože je ekonomická konjunktura, tak českou společnost provází společenská a politická krize. To je evidentní. Politická v tom, že řada lidí je nespokojených a vznikají nové a nové politické strany. Ty nemají žádnou minulost a myslí si, že bez minulosti mohou nést odpovědnost za budoucnost, což je holý nesmysl. Pak je tu společenská krize.

Lidé mají strach. Hlavně z migrace a z toho, že sliby, které jim politici dávají, nebudou splněny. A ten strach je důvodný. Protože když se podíváte na projevy pana Junckera nebo paní Merkelové, tak je evidentní, že migrační krize nezmizela. Naopak se nám z Bruselu a Berlína budou snažit vnutit lidi, které nebudou chtít mít u svých domovů.

V postoji k migračním kvótám se tedy vzácně shodnete se zbytkem politické scény.

Nedovedu si představit, že bychom někdy s kvótami souhlasili. Existuje volný pohyb osob. Když nám sem vnutí někoho, kdo tady nebude chtít být, tak je tady máme zavírat do detenčních zařízení, abychom je tady udrželi? To po nás snad nemůže nikdo požadovat.

Takže tyto dementní návrhy z Bruselu a Berlína opravdu musíme odmítnout. Vrcholem drzosti pak je, když Juncker ve svém projevu řekne, že po 13 letech v EU mají Češi právo na stejný podíl kakaa v čokoládě, ale musejí platit eurem. Tak takové výlevy ať si nechá někam do hospody. To neuráží jenom mě. To je urážka celé České republiky.

Jak se vlastně KSČM dívá na migrační krizi kromě odmítání kvót?

Jsme přesvědčeni, že v tomhle ohledu nezaspala ani tak česká vláda jako Evropská komise. Ta byla už od roku 2011 upozorňována zejména Itálií, Řeckem a Maltou, že migrace je velmi složitý problém po rozbití Egypta a Libye, po krizi v Sýrii. Že migrace sílí a že se s tím má něco dělat. Ale komise zkrátka nereagovala. Jinak řešení té krize znamená hlavně řešení příčin. Tedy válečných konfliktů v Iráku a Sýrii a situace v rozbitých státech, jako je Libye.

Jedna věc je jistě řešení příčin, ale druhá otázka je, jak řešit situaci uprchlíků, kteří už jsou v Evropě.

Dobře. Ale bez toho, aby se začala řešit příčina, abychom je měli kam vracet, se nepohneme. Že musíme sekundárně řešit i situaci lidí, kteří už jsou na cestě, to je pravda. Ale nemůžeme to řešit tak, že je tady zavřeme do detenčních zařízení a budeme je držet pod zámkem. To bychom se opravdu zesměšnili i my. Kdyby nám je sem na základě kvót poslali, tak máme volné hranice a volný pohyb osob – ať jdou, kam chtějí.

Podobná slova slýcháme z mnoha stran. Hraje ve vašem pohledu na migrační krizi nějakou roli princip internacionalismu, k němuž se komunisté hlásí?

Samozřejmě. Proto říkáme, pojďme to řešit s těmi státy, kde je ta krize. Jak například ukončit válku v Sýrii? Tlak na Bašára Asada je přece nesmyslný. Vždyť i Donald Trump nedávno v rozhovoru řekl, že nikdo neví, kdo by po Asadovi nastoupil, a jestli by byl vůbec schopnější Sýrii uřídit, nebo by se ten stát rozpadl. Primární úkol skutečně není odstranit Asada, ale ukončit válečný konflikt. To je z americké strany obrovský posun.

Takže internacionalismus v migrační krizi je pro vás spolupráce států na jejím řešení?

Ano. Podívejte se, mě snad nikdo nebude podezírat, že ideově souhlasím s těmi náboženskými režimy v oblasti. Já jsem materialista a dialektik. Ale i tyto režimy jasně říkají, že Islámský stát je teroristická organizace, kterou je třeba zničit. Takže asi existuje nějaký společný jmenovatel, který by měl přivést většinu světového společenství k tomu, že některé síly je potřeba eliminovat, aby mohlo v dané oblasti nastat jednání o míru. Já chápu, že se Turkům moc nelíbí, že Kurdové chtějí svůj stát, ale mají ho sto let slíbený.

Po první světové válce to bylo v mírové dohodě, že vzniknou federativní státy – Československo, Jugoslávie a Kurdistán. Po druhé světové válce totéž. Dva z nich už stihly i zaniknout a Kurdistán si i po sto letech dělá nárok na to, aby vznikl. A že asi vznikne na území Turecka, Iráku a Sýrie, to je reálně možné. Ty státy se s tím budou muset vyrovnat.

Hned v úvodu volebního manifestu píšete o vystoupení z NATO, o dva řádky vedle tvrdíte, že chcete usilovat o posílení obranyschopnosti České republiky. NATO tedy podle vás českou obranyschopnost neposiluje.

Ne. Naopak zvyšuje nebezpečí pro naše občany. Aliance se zapojila do několika operací, které neměly mandát Rady bezpečnosti OSN čili zvyšovaly napětí ve světě. A podívejte se na Rakousko – není v NATO, je to náš soused, a přitom je bezpečnějším státem než Česká republika. My jsme to dali do programu proto, že v samotné Washingtonské smlouvě (zakládající dokument NATO – pozn. aut.) se píše o možnosti odstoupit od smlouvy po 20 letech. To pro nás nastane v roce 2019.

Ubrání se Česko samo, nebo chcete NATO nahradit jinou strukturou?

My opravdu nemáme zájem o žádné bezpečnostní vakuum. Proto jsem několikrát navrhoval novou „helsinskou“ konferenci (roku 1975 v Helsinkách byla založena Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, později transformována na OBSE – pozn. aut.). Chtěl jsem, aby ji česká vláda uspořádala v Praze a aby to byla skutečná konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Jejím cílem by bylo, aby Evropa nebyla válčištěm.

Vraťme se k domácí politice. Prosazujete posílení odborových práv. Jak se díváte na práci odborů a sociální dialog v končícím volebním období?

Vidím, že odbory se snaží nadechnout. Ale nehodnotím jejich konání jako nějaké velké vítězství. My jsme už v roce 2013 říkali, že minimální mzda v roce 2017 by měla být alespoň 14 500 korun. Tvrdíme, že to má být 50 procent průměrné mzdy. Pokud se minimální mzda nebude dostatečně vzdalovat od životního minima, tak bude chybět ekonomický tlak na to, aby se vyplatilo pracovat. V tomto ohledu mohly odbory zabojovat mnohem dříve a mnohem silněji.

Takže byste si představoval odbory radikálnější, více viditelné třeba v ulicích, dejme tomu podle řeckého nebo francouzského vzoru?

Jestli jsou, nebo nejsou v ulicích, to není otázka radikálnosti. Důležitější je, nakolik jsou odbory schopné formulovat své požadavky a nakolik jsou schopné hledat spojence v Poslanecké sněmovně, protože tam se rozhoduje o tom, jaký bude zákoník práce, jaké budou daňové zákony. A já jsem přesvědčen, že odbory, které v tomto období netlačily na diferenciaci daní, prostě nejsou dostatečně radikální.

V programu navrhujete navrácení strategických odvětví do rukou státu. To je celkem zásadní změna struktury celé ekonomiky. Jak se k ní chcete dobrat?

My jsme vždycky považovali za hrubou chybu privatizaci přírodních zdrojů, případně služeb, které se toho týkají. Nejmarkantnější je to u vody. Zahraniční firmy sahají přímo do kapes českých daňových poplatníků a vybírají si peníze. Ty ovšem potom odvádějí nikoli zpátky do infrastruktury, ale do svých zisků. A pokud jde o proces, stačí se podívat tam, kde my vládneme, tedy do Ústeckého kraje. Kraj vykupuje akcie a snaží se ve vodohospodářském sektoru získat znovu majoritu.

To je cesta, po níž byste se vydávali?

Ano. Jsou to akciové společnosti, budeme nakupovat akcie.

Když si to představím v celostátním měřítku… I kdyby všichni byli ochotni prodávat, bude to ukrutně drahé.

Dobře. Můžeme jít ještě další cestou. Ústava říká, že lze zákonem stanovit, že některé věci jsou zajišťovány podnikem v rukou státu nebo přímo státem.

Máte na mysli zřizování státních podniků, které budou konkurovat soukromým hráčům?

Ano. Proč by to nemělo jít, když všechny formy vlastnictví mají stejný zákonný obsah a stejnou ochranu?

Nedostanete se pak do konfliktu přinejmenším s evropským právem a pravidly o veřejné podpoře?

To není otázka evropského práva. Evropské právo má subsidiární charakter a mezinárodní smlouvy mají nižší právní hodnotu než ústava. Takže jestliže v naší ústavě zůstává ta možnost, o níž jsme mluvili, tak nevidím žádný důvod, proč bychom měli některé oblasti svěřovat soukromé osobě. Klasický je příklad lithia. Máme zásoby lithia. Motají se kolem něj soukromí hráči, ale nikdo ještě nemá žádný souhlas k těžbě této suroviny.

Takže mohu zákonem dopředu stanovit, že zásoby lithia, které je prvkem budoucnosti, bude mít od začátku na starost podnik, který bude v rukou státu, případně také krajů a obcí. Pak je to ústavně i mezinárodněprávně konformní řešení. Nezapomeňte, že i pro Česko platí Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, kde se už v prvním článku říká, že každý národ má právo na vlastní politický režim a na využívání svých přírodních zdrojů.

To je i z mezinárodněprávního hlediska důvod, proč nemusíme žádnou soukromou firmu do takového byznysu pouštět.

Vojtěch Filip (62)
Rodák z Jedovar u Českých Budějovic vystudoval právo na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Od roku 1976 pracoval v budějovické továrně Sfinx jako právník. Už v gymnaziálních letech byl aktivní v Socialistickém svazu mládeže, do KSČ vstoupil v roce 1983. Parlamentní politiku okusil vzápětí po sametové revoluci, po volbách v roce 1990 usedl ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění. Od roku 1996 je poslancem českého parlamentu, opakovaně působil jako místopředseda sněmovny. Je ženatý a má dvě děti.