Bohuslavu Sobotkovi sjezd vychází, ale je za tím spíš strach ze změny než nadšení z nastoleného směru.
Dosavadní průběh sjezdu sociální demokracie může stranu celkem těšit. V kontrastu se sněmem hnutí ANO, který proběhl před 14 dny, socialisté ukázali, že jejich strana má nějaký vnitřní život. Ale nenechali jej vybublat na povrch natolik, aby partaj působila jako neřízený pytel blech, protože to je zase ten nejspolehlivější repelent proti voličům.
Dvoutřetinový mandát pro předsedu Sobotku není nijak oslňující. Na předchozích dvou sjezdech přesáhla jeho podpora 80 procent, takže pokles přízně straníků je zjevný a nezpochybnitelný.
Přitom Sobotka stojí v čele vlády, která protlačila tolik věcí z programu ČSSD, ať už si o něm myslíme cokoli, že strana pomalu neví, s čím jít do dalších voleb. Kdyby se hrálo na programové výsledky, musel by Sobotka zářit v čele partaje jako hypernova.
Jenže ono se hraje také na stranické vyhlídky, pravděpodobnost budoucího zisku funkcí a vlivu pro stranické bafuňáře a v neposlední řadě na výsledky voleb. A tam už to Sobotkovi skřípe.
Přesto dvě třetiny ze 700 delegátů svého předsedu podpořily. Je třeba to číst tak, že straníci usoudili, že uchování předsedy skýtá do budoucna větší naděje než nějaké náhlé a demonstrativní otřesy a hledání nové tváře chvíli před volbami. Nic víc, ale ani nic méně, za Sobotkovým znovuzvolením v tuto chvíli není.
Něco podobného platí o těsném znovuzvolení Milana Chovance prvním místopředsedou. Straníci se rozhodli, že stabilita, jakkoli je trochu hraná a je za ní silně cítit vnitřní pnutí, je před volbami rozumnějším přístupem než vnitrostranická revoluce s nejistým výsledkem. Vzhledem k průběhu všech dosavadních volebních soubojů je to přístup rozumný, ale na vítězství, o němž se na sjezdu tolik a s tolika nadějemi mluví, to zdaleka nestačí.
