Znárodnění trvalo minuty, vracení roky | E15.cz

Znárodnění trvalo minuty, vracení roky

Manželé Kasalovi jsou na rodinnou pilu velmi hrdí. Do práce neváhají chodit ani v osmdesáti letech.

Domluvit si rozhovor s Olgou a Bořivojem Kasalovými není jen tak. Manželé jsou i přes svůj vysoký věk stále vytížení. Na smluvenou schůzku ale čekali na minutu přesně. Olga Kasalová jako vždy s perfektním líčením, načesaná a barevně sladěná. Stejně upraveně působil i její manžel. Úsměv ze rtů jim při povídání zmizel jen v okamžiku, kdy přišla řeč na znárodnění rodinného majetku.

Stále chodíte do práce, nenapadlo vás zůstat doma?

Olga Kasalová: To ne. Hodně si zakládáme na tom, že to není jenom naše firma, ale firma všech, co v ní pracují. Jsou to pro nás Kasalíci.

Prý si pila jméno Kasalka udržela i v době znárodnění.

Bořivoj Kasal: Dost často se majitelé naší „ohrady“, jak já říkám, střídali. Takže se to tu jmenovalo České pily, Československé pily, Delta národní podnik a poslední majitel byly Jihočeské dřevařské závody. Lidé podniku ale pořád říkali Kasalova pila nebo Kasalka, a to tehdejší zřízení nelibě neslo. Potřebovali, aby jména původních majitelů zmizela. Proto také mého otce poslali v jeho pětačtyřiceti letech na vojnu k PTP.

Pilu ale koupil už váš dědeček na konci dvacátých let.

BK: Dědeček ji v roce 1928 koupil pro svého syna Bohumila, tedy mého otce. Tehdy se jmenovala Steinova pila. Bylo nutné, aby se pily nějak jmenovaly, protože v Hradci byly tři. Steinova pila moc neprosperovala. Můj otec byl stavitel, a tak pilu zvolil jako zázemí ke své stavební firmě. Přistavěl k ní tesárnu, truhlárnu, sušárnu, hoblárnu, a tím dal pile jiný rozměr. Otec v Hradci působil dvacet let a za tu dobu postavil spoustu domů a staveb. Například Obchodní školu a kino Vesmír, dnes Dům dětí v Růžové. Firma také budovala opevnění, takzvané řopíky na Novobystřicku a Klatovsku.

Díky velké prosperitě ale otec o pilu přišel hned v osmačtyřicátém. Jak to tehdy bylo?

BK: Když otec přebíral Steinovu pilu, pracovalo v ní patnáct lidí, a když končil, tak jich bylo pětaosmdesát. Od padesáti lidí výš se podniky znárodňovaly. Takže Kasalova pila přišla do první vlny. Pilu nám znárodnili během pár minut 1. března 1948 a její vracení trvalo tři roky.

Co vracení pily protahovalo?

BK: Po sametové revoluci se otevřela možnost soukromého podnikání. Já jsem ale musel čekat až do března 1991, tedy jeden a půl roku. Teprve pak vyšel příslušný zákon, abych mohl na ministerstvu zažádat o navrácení znárodněného majetku. Bylo nutné vypracovat privatizační projekt, který mi tehdejší Dřevařské závody brzdily, protože chtěly pilu prodat německému majiteli.

Přesto jste si museli nakonec vlastní pilu koupit zpátky.

OK: Za dobu, kdy byla pila státní, se ztrojnásobila. Vyráběli tady dřevěné autodílce pro celou republiku i pro Sovětský svaz. V šedesátých letech všechny automobilky v republice braly dřevo z Hradce. Tehdy se do pily investovalo jednadvacet milionů korun, a to byly na tehdejší dobu velké peníze. Automobilky pak více používaly kov a plast, a tak už se ke konci dělaly jen díly pro Avii. Pak se tady dělaly hlavně dřevostavby pro rakouskou firmu. I tak jsme museli doplatit třiatřicet milionů. Získat úvěr nebylo jednoduché, ale nakonec se nám to podařilo a splatili jsme ho do pěti let.

Stále se vracíte do Prahy. Kde jste doma?

OK: Oba jsme z Jindřichova Hradce a známe se od dětství. Chodili jsme spolu na plovárnu a potkávali jsme se často. Já jsem absolvovala v roce 1948 Sociálně právní školu v Českých Budějovicích a osm let jsem pracovala jako sociální pracovnice a později u lidového soudu v Hradci. Manžel studoval v Praze Fakultu inženýrského stavitelství. Spolu jsme chodili čtyři roky. Vzali jsme se v roce 1952 a já jsem ještě nějaký čas pracovala v Hradci a manžel v Praze. Tam jsem se odstěhovala v roce 1956. Pořád máme v Praze trvalé bydliště, ale jsme hlavně v Jindřichově Hradci.

Pilu jste převzali až v důchodu. Nelitovali jste toho?

BK: Jsme tu už šestnáct let. Já říkám, že jsem měl to štěstí, že jsem mohl prožít dva životy. Jeden jsem absolvoval ve stavařině v Praze a druhý ve dřevařině tady v Hradci.

OK: Máme syna a dvě vnoučátka. Chlapce a holčičku. Syn se věnuje jiné profesi. Doufám, že některé z vnoučat po nás převezme firmu. Bylo by hezké, kdyby tu Kasalova pila byla, i když my už tu nebudeme.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!