Evropa buduje obranu tragicky pomalu, říká zakladatel a šéf metalurgické společnosti Gevorkyan

Přístup evropských i amerických zákazníků se zásadně změnil. Západní firmy ruší kontrakty v Asii a hledají spolehlivé partnery u členů NATO. „Podniky jako my jsou připravené vyrábět masivní objemy. Přesto narážíme na byrokracii a nepřesné informace o volných kapacitách na trhu,“ zdůrazňuje v rozhovoru Artur Gevorkyan, zakladatel stejnojmenné firmy na práškovou metalurgii.

Letos v dubnu jste převzali výrobní závod v Itálii. Jak zásadně tato akvizice mění vaši pozici v evropském zbrojním průmyslu?

V Itálii nemáme jen obchodní pobočku, ale plnohodnotný výrobní závod. Ukázalo se, že to byl perfektní strategický krok. V době deglobalizace si jednotlivé státy stále více uvědomují, že se v krizových situacích musejí postarat samy o sebe. O našich komponentech pro zbrojaře se ví dlouho, dosud jsme ale byli vnímáni jako fungující, leč čistě slovenská firma. Jakmile dnes můžeme říct, že vyrábíme přímo v Itálii, situace se zásadně mění. Mám za sebou řadu jednání a italský obranný průmysl nás doslova žádá, abychom jim prezentovali, co všechno dokážeme přesunout na jejich území.

O jaké produkty jde?

Dceřiná firma Gevorkyan Force Defence pracuje pro české a slovenské zákazníky na komponentech pro munici ráží 30, 40 a 105 milimetrů. U některých projektů už běží sériová výroba, u jiných dodáváme pilotní série. Letos také plánujeme zahájit projekt pro munici ráže 155 milimetrů, která je nejrozšířenější dělostřeleckou ráží v NATO.

V Itálii zároveň vyjednáváte akvizici další firmy. Jde vám hlavně o rozšíření nabízených produktů, nebo o získání nové pozice na tamním trhu?

Jde o firmu, která má výrobu komponentů pro obranný průmysl v zakladatelských dokumentech už od svého vzniku před třiceti lety. V Itálii je extrémně složité podobná oprávnění získat a tato společnost ho drží desítky let a působí v regionu se silnou koncentrací zbrojního průmyslu. Na podzim očekáváme první velké kontrakty.

Kam míří vaše italská výroba?

Díky akvizici dodáváme globálním gigantům, jako je německý průmyslový koncern Pierburg ze skupiny Rheinmetall. Nevyrábíme finální zbraně, naše komponenty jsou ale klíčové pro jejich fungování. Dodáváme například hydraulické systémy do těžkých nákladních vozidel určených k přepravě vojenského materiálu.

Jak se modernizace a změna procesů projevují na ekonomice italského závodu?

Rozdíl je obrovský. Výroba běží naplno, expedujeme kaž­dý den a italský závod nám generuje dodatečné tržby v řádu milionu eur měsíčně. Naším cílem je udržet marži EBITDA na úrovni skupiny, tedy kolem 30 procent.

Tak vysoká marže ale v přebíraném závodě vyžaduje i úsporná opatření.

Proto musíme nekompromisně osekat administrativu i nadbytečnou manuální práci, což jsem odborům otevřeně řekl. U jednoduchých operátorských pozic ale nikoho nepropouštíme, jen některé lidi dočasně necháváme doma ve speciálních programech a čekáme na náběh nových zakázek. Místo nich nabíráme špičkové seřizovače a technologické inženýry, jejichž mzdové náklady jsou dvoj- až trojnásobné. Zavádíme umělou inteligenci, automatizaci a nový software.

Jak složité je řídit slovenskou centrálu a do toho integrovat italské fabriky?

Dnes zaměstnáváme na Slovensku přibližně 250 lidí a v Itálii 45. Druhá italská firma má podobnou velikost. Díky digitalizaci je integrace nesrovnatelně snazší. Pokud ovládneme druhou italskou firmu, vytvoříme jeden italský subjekt, který bude mít lokální management. S italskými kolegy fungujeme partnersky, každý z nás má své vlastní zkušenosti, ale máme společné vize.

Vedle Itálie jste výrazně aktivní také v Polsku, které vynakládá na obranu zhruba 4,7 procenta HDP. Jaká je vaše strategie tam?

Na polském trhu máme vývojovou pobočku a díky italské akvizici jsme získali i několik nových zákazníků, jimž náš závod dodával už v minulosti. Varšava uplatňuje tvrdý protekcionismus. Když tam přicházejí velcí zahraniční investoři stavět zbrojní továrny, tamní vláda požaduje, aby přibližně polovina komponentů pocházela výhradně od domácích dodavatelů. Pro zahraniční firmu tak existují dvě cesty: buď vytvořit joint-venture, nebo dodávat unikátní produkt, jaký na místě nikdo jiný vyrobit neumí. My volíme druhou možnost, ale jsme otevřeni i k joint-venture.

Na co se zaměřuje vaše polské vývojové centrum?

Věnujeme se balistické ochraně, konkrétně vývoji komponentů pro pancéřování vojenské techniky i osobní ochranu, a dílům pro ruční zbraně, jako jsou samopaly a pistole. Několik pilotních sérií už jsme dodali a na podzim chceme přejít k sériové výrobě.

Celá Evropa dnes mluví o masivním budování vlastních zbrojních kapacit.

To sice ano, ale realita je daleko pomalejší. Pokud má Evropa skutečně strach z války, tempo příprav je z pohledu profesionálního vojáka tragické. Celý proces je přebyrokratizovaný a příliš zpolitizovaný. Podniky jako my, které mají hotové kapacity a jsou připravené okamžitě vyrábět masivní objemy, by měly mít násobně více zakázek. Když umíte vyrobit součástky pro jeden samopal, zvládnete je vyrábět pro dalších dvaadvacet typů.

Kde evropský zbrojní řetězec naráží nejvíc?

Vznikl tu zvláštní začarovaný kruh. Výrobci tvrdí, že mají plné kapacity a nestíhají, ale zároveň firmy marně shánějí dodavatele zbraní a komponentů. Informace o volných kapacitách jsou nepřesné. Co se ale změnilo, je přístup zákazníků. Dnes západní firmy hromadně ruší kontrakty v Asii, protože je tamní dodavatelská nejistota děsí. Chtějí mít výrobu přímo v Evropě a ideálně u členů NATO. Zde mají Česko a Slovensko skvělou pozici. Je ale potřeba zdůraznit, že naše firmy nedodávají nic do válečných konfliktů a nevyrábíme ani hotové zbraně.

Odráží se útěk z Asie i na výsledcích na americkém trhu?

Růst v Americe nás rozsahem až překvapil. Někdy jsme nuceni posílat zásilky letecky, protože zákazníci chtějí roční objemy dodané během dvou měsíců. Samotní američtí zákazníci nám potvrzují, že tímto krokem natvrdo odřezávají svou závislost na Asii a volí spolehlivého partnera z NATO.

Výrazně jste pokročili i v leteckém průmyslu a dronech.

Zásadní novinkou je, že jsme úspěšně absolvovali certifikační audit podle normy EN 9100 pro elektrotechnický, kosmický a obranný průmysl. Dnes jsme vedeni v globální databázi OASIS, která propojuje certifikované společnosti a odběratele v daném segmentu. Vyrábíme součástky do motorů, převodovek a hydraulických systémů pro menší letadla a profesionální bezpilotní systémy.

Jak do těchto růstových plánů zapadají letošní finanční výsledky? Platí cíl dosáhnout obratu 100 milionů eur?

Tato hranice stále platí a část z plánovaného navýšení obratu vygeneruje právě nový italský závod. V Polsku zatím inkasujeme platby za vývoj, do výraznějších čísel se tam dostaneme až po náběhu sériové výroby.

Artur Gevorkyan, zakladatel, majoritní vlastník a generální ředitel společnosti Gevorkyan | Zdroj: News and Media Holding

Za tři měsíce vás čeká splatnost emise dluhopisů za 30 milionů eur přes Komerční banku. Jak jste připraveni?

Trhu a všem držitelům našich cenných papírů mohu potvrdit klíčovou zprávu: máme podepsané dokumenty k refinancování a nebudeme muset navyšovat celkové zadlužení firmy. Pro nás i pro akcionáře je to zásadní milník. Navíc se nám díky náběhu nových projektů výrazně zlepšuje cash flow, které na konci letošního roku poprvé po letech masivních investic plánujeme dostat do kladných čísel.

Mezi vašimi novými projekty figurují i zakázky pro umělou inteligenci a datová centra. O co jde?

Vstupujeme do hardwarové části pro takzvaná AI megacentra, kde se propojuje vojenský sektor s civilním. Jde o dodávky velmi specifických komponentů pro nadnárodní projekty obřích datových center po celém světě.

Proč vstupujete do oboru, který má k vaší tradiční výrobě na první pohled daleko?

Stejně jako u zbrojního průmyslu vidíme, že naše know-how můžeme uplatnit v AI infrastruktuře. Opět jde o dlouhodobý byznys na desítky let. Naše strategie se nemění, nehoníme se za rychlým krátkodobým ziskem. Jsme jako ledoborec, jdeme tam, kde ještě nikdo není.