K reprezentaci ve skyrunningu jsem přišel trochu náhodou, dokonce jsem ani pořádně nevěděl, co anglická složenina ze slov „nebe“ a „běh“ znamená.
Pozvání jsem dostal na základě výsledků Pražské stovky - ultratrailu, který se vyznačuje tím, že je navzdory názvu ještě delší než sto kilometrů. Běhá se na začátku prosince, kdy mrzne až praští, a jeho trať vede po malých stezkách, aby si závodníci proběhli všechna skrytá místa středočeské krajiny. Kombinace zarputilosti při tomto závodě, omluvenek od českých běžců žijících v Americe a bodovacího systému, kdy ze čtyř běžících závodníků týmu bodují tři, mě přivedla na start mistrovství Evropy ve skyrunningu v disciplíně Ultra.
S profíky na startu
Na závod, který se běžel v červencových vedrech v italských Dolomitech, se kvalifikovalo přes čtyři sta závodníků. Vybíháme všichni najednou v jednu hodinu v noci z malého městečka Piovene Rocchette. Autobusy nás sem dovezly trochu dřív, tak je ještě čas překontrolovat tkaničky, camelbag, baterku, prostudovat si mapu závodu, případně se dívat na tanečníky, kteří baví diváky i závodníky. Hlasatel do toho co chvíli vyvolává, že Piccolo Dolomity jsou nejmalebnější částí Dolomit, že nás na padesáti mílích (84 kilometrech) čeká stoupání 5600 metrů a že je potřeba být opatrný v místech, kde trať vede po hřebenech skal nebo úzkých chodnících ve skále. Italsky rozumíme málo, ale jeho kadence, veselí a napětí v hlase se brzy přenáší na všechny. Co na tom, že je něco po půlnoci a teploměr stále ukazuje čtyřiatřicet stupňů.
Na startu se protlačím dopředu, abych viděl na čáře ty nejlepší běžce, např. Kiliana Jorneta, který 166 kilometrů kolem Mont Blanku uběhne za dvacet hodin. Posedáváme v koridoru, protahujeme se, přemýšlíme o příštích dvanácti hodinách.
Nikdo tu není nikým víc - profíci jsou tu společně s amatéry i srdcaři, kteří závod dokončí třeba o patnáct hodin později než Kilian. Blesky fotoaparátů, odpočítání a vybíháme esíčkem po městě, které ještě nespí, a snad úplně všichni jeho obyvatelé fandí. Hned jak vyběhneme z města, vydáváme se do kopců, serpentinu za serpentinou po lesní cestě vzhůru. Nechávám první skupinu světel mizet úbočím a držím se ve společnosti tří nejlepších závodnic. Chlapská ješitnost je tatam, jen obdivuji, jak lehce našlapují z kamene na kámen, občas prohodí mezi sebou pár slov.
Svačinky za chůze
Po první hodině se dostáváme o tisíc metrů výše. Jen světla v údolí nám připomínají svět dole. Shora zavane o něco chladnější vzduch, pomalu mi přestávají po těle téct čůrky potu, snažím se udržet správný rytmus dýchání a cítím sílu, kterou mi každý nádech dodává. Přichází první technická pasáž po asi dvoukilometrovém hřbítku, vrstevnicový běh po úzké lesní pěšině a krátké seběhy. Na nebezpečná místa upozorňují baterky pořadatelů. Rozsvítil jsem čelovku na nejsilnější režim, přesto se je potřeba soustředit na každý krok. Běžíme poměrně rychle a stíny různě zkreslují velikost kamenů. Několikrát zakopnu, ale ustojím to. Zatím nejsme v místech, kde jsou srázy tisícimetrové, ale i tady by nešťastné šlápnutí vedle mohlo být velmi bolestivé.
První občerstvovací stanice je na třináctém kilometru. Vyklopím do sebe kokakolu, nacpu do pusy rozinky a parmazán a pokračuji plynule dál. Právě na občerstvovačkách lze hodně ztratit, kdybych si nechal někoho utéct, ztráty se těžko dohánějí.
Co je skyrunning?
Celý závod si proto s sebou nesu camelbag s litrem a půl vody a pravidelně z něho ucucávám. V kapsách batohu mám placky z polenty s chiou, několik tyčinek, sušené maso a dva karboše. Přejde-li tempo v kopci do chůze, občas něco uzobnu. Myslím, že zvlášť tarahumarská chia (semínka chia jsou tradičním pokrmem mexických indiánů) mi pomohla od dehydratace. Další parmazán a kola budou zas za deset kilometrů - občerstvovačky jsou rozmístěny pravidelně, když je nějaké přístupné sedlo nebo chata.
Čelovku raději nesundávat
K ránu se závod uklidnil. Vzdálená světla čelovek přede mnou i za mnou si drží vybojované rozestupy. Běžím sám, ale jako součást dlouhého světelného hada, který se roztáhl po hřebenech Dolomit. Trať se houpe ve výškách, občas přechází v lesní pasáže. Jakkoli se pořadatelé nedrží hlavních cest, značení je perfektní OE fáborky a reflexní odrazky visí snad každých padesát metrů, vlastně ani nevyndávám mapu.
Tuším každou chvíli rozednění, a tak udělám jednu zásadní chybu. Čelovka totiž svítí čím dál slaběji, jenže já nechci ztrácet čas výměnou baterií. Plné ranní světlo už musí přijít každou chvíli. Bohužel jsem kvůli tomu v jednom rychlém seběhu suťovištěm nakopl nešikovně kámen. Od té doby mě prostředníček na noze při každém klesání bolí a bohužel podvědomě trochu zpomaluji a bolest šetřím. Baterky v čelovce jsem stejně nakonec vyměnil a udělal jsem dobře. Se svítáním totiž přišla na řadu jedna z nejzajímavějších částí závodu OE stoupání na Strada delle 52 Gallerie. Na šesti kilometrech proběhneme dvaapadesáti tunely a vystoupáme osm set výškových metrů. Okna v tunelech a skalní římsy mezi nimi nám nabízejí nové a nové překvapující pohledy. V tunelech je příjemné chladno, je potřeba si ale svítit. Několik tunelů je vystříleno do spirály, jiné jsou až tři sta metrů dlouhé. Ital přede mnou už schoval baterku, ale v potemnělém tunelu to vzal hlavou o kámen. Teče z něj krev, po chvíli se nám ji ale podaří zastavit a běžíme k nejbližším pořadatelům. V tomto úseku jsou pořadatelé snad každých pět set metrů a předávají si vysílačkami zprávy, jestli se někdo nezřítil ze srázu. Cesta po římsách je sice dva metry široká, ale skála pod námi padá přímo několik set metrů.
Budí to ve mně respekt a strach, zda ještě plně kontroluji každý pohyb. Tunely ve skalním masivu vystříleli v roce 1917 italští vojáci, aby mohli zásobovat strategickou linii na Mt. Pasubio. Přes Dolomity vedla válečná fronta a v těchto drsných podmínkách se sváděly tuhé boje.
Krizová patnáctka
Kolem sedmé hodiny ranní jsem v polovině závodu, zde v sedle startuje zkrácená poloviční trať OE horský maraton. Na tyhle závodníky budu mít skoro hodinu náskok, ale někteří čerství mě na konci trati budou předbíhat.
Vyndávám si z batohu skládací hůlky a začínám stoupat. Obliba hůlek je mezi běžci tak půl na půl. Někteří hůlky používají celý závod, jiní tvrdí, že se jim jen pletou. Já jsem si s nimi pomáhal v druhé části závodu tak trochu změnit zatížení svalů. Však nás taky čekalo na šesti kilometrech stoupání z dvanácti set metrů nad mořem zhruba na Sněžku, pak chvíle klesání a přes dvě sedla výstup až do 2200 m n. m. V té době už slunce pralo naplno do bílého vápence a teplota se vyšplhala minimálně na pětatřicet stupňů. Při šplhání po skále předbíhám Honzu z našeho Inov-8 reprezentačního týmu a dozvídám se od něj, že jsem druhý z Čechů, a proto musím běžet pro body (původně jsem startoval jen jako záloha). Je mi jasné, že musím hlavně pít, abych mohl v tomhle vedru vydržet. Na další občerstvovačce si kromě dalšího přílivu koly a vody dopřávám i dvoudecku piva.
Dlouhé travnaté klesání se bohužel střídá se sutí a kameny, které kvůli zlomenému prstu na noze bolí. Postupně tuhnou i stehenní svaly a z posledních patnácti kilometrů se kvůli vedru a mírným stoupáním stává neskutečný boj.
V každé vesnici nořím hlavu do kádí plných vody. Všude kolem je spousta lidí, tleskají a křičí „Bravo!“ a „Forza!“ a tváří se, jako bych byl hrdina. Naše nová reprezentace nakonec skončila v pořadí týmů pátá v konkurenci čtyřiadvaceti bodovaných států. A já při závodě vypil (a taky vypotil) skoro deset litrů tekutin. Mnoho závodníků skončilo na kapačkách, mě naštěstí pořadatelé v cíli mohli potěšit jen láhví italského piva.
Článek vyšel v časopisu Formen
