Zopakovat stejný zázrak jako před lety se skomírající sólovou dráhou George Harrisona se v případě kanadského dřevorubce Bryana Adamse producentu Jeffu Lynnovi (v „civilu“ ústřední postava Electric Light Orchestra) nepodařilo. Do popředí novinky Get Up! sice vytáhl u Adamse často opomíjený rozměr, totiž výrazné melodické vokální linky, ale s výjimkou upozadění doprovodu a dalšího (nadbytečného) potvrzení, že kouzlo jeho hlasu spočívá spíše v charizmatu a barvě než v rozsahu, se výraznějších změn publikum nedočká.
Je to stále tentýž Bryan Adams, jak si jej uchovalo v paměti v polovině devadesátých let, na cestě od dřevního rocku k popovým vodám. Zajímavé na albu jsou spíše přesahy. Vyšlo nejprve v Austrálii a až s dvojtýdenním spožděním i ve zbytku světa. Kromě jisté opatrnosti je to u kanadského interpreta i nevšední připomínka Commonwealthu. O sebevědomí tvůrců pak vypovídá to, že čtyři z pouhých devíti skladeb se na novince objeví znovu, v akustických verzích, vydat desku jako EP nebo 2CD gramofirmě zřejmě připadalo jako příliš muziky za málo peněz. Dva z těchto dodatků ale plní roli trojského koně. Naznačují, jak dobrý mohl celek být, pokud by tvůrci nechali Adamsovi slovo i prostor. Kdyby hodili za hlavu stylizované fotografie i do stejné míry stylizované skladby a zachytili písničky v jádru. Pak by mohly fungovat jako výpovědi stárnoucího chlapíka v kostkované košili, který píše proto, že má co říct, a ne proto, že nadešel čas dojení.
Jinými slovy: ponechali alespoň nějaký náznak osobní výpovědi. Zbytek desky totiž poslouží leda tvůrcům kresleného seriálu South Park jako munice pro další vtipy o kanadských zbraních hromadného ničení.
Bryan Adams: Get Up!
Vydavatel: Polydor, 2015
Hodnocení: 40%
