Hier waltet friede. Zde vládne pokoj. Jedna z nejčastějších vět vytesaných na starých hrobech v Liberci a Jablonci. Jsou hlavně německé a Němci byli většinou i ti, kteří před druhou světovou válkou Liberec a Jablonec proslavili. Stačí projít místní hřbitovy.
1. Tady je Liebiegovo
Co znamenal Tomáš Baťa pro Zlín, představují pro Liberecko Liebiegové. Textilní magnáti, schopní obchodníci, geniální manažeři a investoři a průkopníci motorizmu v Čechách. S podnikáním ale začali o více než šedesát let dřív než Baťa. Už ve dvacátých letech devatenáctého století si na Liberecku otevřel syn tkalce Johann Liebieg s bratrem Franzem obchod se střižním zbožím. Založili továrnickou dynastii, která ovládla území od Liberce po Rokytnici nad Jizerou. Nejvíc se Liebiegové vyřádili v Liberci. Tam mají i velkolepou historizující hrobku z druhé poloviny devatenáctého století.
Krypta jako chrám
„Je to nádherná stavba. Měla zlacenou mříž a kapli s ukřižovaným Kristem. Po stranách na konzolách byly busty Liebiegů. Za pietou vedly schody do trojlodní krypty,“ říká Jaroslav Čech z libereckého magistrátu.
Hřbitov ale už čtyřicet let nefunguje. „Tehdejší úředníci z radnice psali potomkům Liebiegů do německého Gondorfu, ať si pro příbuzné přijedou a hrobku zlikvidují, ale nikdo se nepřihlásil,“ říká Jaroslav Čech z libereckého magistrátu.
Liebiegové začínali skromně, ale byli hodně šikovní. Během deseti let už tisíce domácích tkalců v oblasti Jizerských hor a Krkonoš. Zakládali továrny, včetně té nejslavnější, Textilany. Koupili si šlechtický titul a stali se honorací.
Sídliště pro dělníky
V době, kdy Tomáš Baťa začal stavět Nový Zlín, měli Liebiegové v Liberci hotovo. Jejich sídliště pro zaměstnance zabíralo kopec od bývalé Textilany až k dnešnímu náměstí Pod branou. Byly v něm byty pro dělníky, domky pro mistry a vily pro šéfy, dělnický dům, obchody, školky, kostel a úřad.
„Byl to unikátní urbanistický počin. Navíc citlivě zasazený do krajiny a zeleně,“ míní Petra Šternová z libereckého památkového úřadu.
Jeden z nejslavnějších Liebiegů – Theodor, si pořídil první auto v českých zemích. Dojel si pro ně v roce 1893 osobně do Manneheimu ke Karlu Benzovi a začal obrážet automobilové soutěže. Pomohl založit kopřivnickou Tatru a vyráběl slavná auta značky RAF.
Kádrový profil si ale poškodil vstřícným přístupem ke Konrádu Henleinovi a nacistům. Je skoro zázrak, že hrobka Liebiegů přežila na hřbitově v liberecké Budyšínské ulici. I když se spoustou šrámů. Vandalové uráželi sochám ruce a hlavy. Olámali všechno kovové a oloupali střechu. „V kryptě bydleli i feťáci. Je tam teplo. Policie je vyhnala a my pak odváželi náklaďák bince. Injekční stříkačky, krabice od vína, hadry, matrace a odpadky,“ popsal Čech.
Radnice chce hrobku opravit. Měla by se stát jednou z dominant Zahrady vzpomínek, která pro lidi vzkřísí minulost města.
2. Světový Porsche
Nenápadná hrobka z tmavého kamene v rohu hřbitova v Liberci-Vratislavicích připomíná rodinu jednoho z nejslavnějších světových konstruktérů Ferdinanda Porsche.
„Nikdo z příbuzných sem nechodí, občas město nebo lidé z autoklubu, ale spíš se o to starám já,“ říká správce hřbitova Josef Macháček. O jeho slovech svědčí i uvadlé křoví v kamenných nádobách po straně náhrobní desky. Kontrastuje s čerstvými květinami, které tam dal hrobník.
„Konstruktér Porsche je pohřbený v Německu, ale jeho předci tady leží,“ ukazuje hrobník na nápisy Oskar Porsche, Anton Porshe, Anna Glasser, rozená Porsche.
Ferdinand měl být klempířem jako jeho otec, ale vystudoval libereckou průmyslovku a v osmnácti odešel do Vídně. Pracoval pro automobilky a pro firmu Jakob Lohner už v roce 1900 zkonstruoval elektromobil. Pak přešel k Deimlerovi. Ve třicátých letech si založil vlastní firmu.
A vymyslel geniální vůz pro „obyčejné“ Němce, volkswagen. Po nástupu Hitlera se ale z vrat továrny ve Wolfsburgu místo lidových vozítek valily tanky Tiger a Porsche šel po válce do vězení za napomáhání fašistům. Pak vymýšlel dál.
Jeho Brouk převálcoval svět trhu s auty. Porsche se stal nejlepším konstruktérem milénia. Do Liberce se nevrátil. Má v něm ale řadu příznivců, klub fandů a expozici v nově otevřeném kulturním domě ve Vratislavicích.
3. Slavný kobercář
Vratislavickému hřbitovu vévodí kaple s kopulí. Postavila ji stejně jako hrobku v sousedství rodina Ginzkey. Ta proslavila Česko výrobou koberců. V roce 1927 její dělníci utkali největší jednodílný koberec na světě do newyorského hotelu Astoria. Měřil 326 metrů čtverečních a vážil 1230 kilogramů.
Firma přežila ještě sto dvacet let po smrti zakladatele, tkalce Ignaze Ginzkeyho. Jeho ochráncem a mecenášem, který mu půjčil peníze do podnikání, byl „velkotovárník“ Liebieg.
Za totality se továrna jmenovala Bytex. Jeho kovraly, koberce z Vratislavic, měla doma každá socialistická rodina.Zakladatel se ale k propagaci nehodil.
„Nikdo sem nechodí. Jedině zloději,“ říká vratislavický hrobník Macháček. Před lety se do krypty někdo vloupal. „Museli jsme hrobku zabednit. Je obrovská, jedenáct rakví a nespočet uren,“ dodal Michalík.
4. Lékárník v urně
S Vratislavicemi souvisí i další významná osobnost – jablonecký lékárník Adolf Ulrich, majitel lékárny U Černého orla. Jako první analyzoval vodu z minerálního pramene ve Vratislavicích. „Je léčivá,“ rozhodl Ulrich. A Vratislavická kyselka se stala téměř sto let nejznámějším nealko nápojem v kraji.
Ulrich se zapsal i do historie pohřebnictví. Nechal se už v roce 1901 jako první v Jablonci, zpopelnit. V přísně katolickém c. a k. mocnářství to byl revoluční čin.
„Příbuzní ho vezli do Německa, protože spalovat mrtvé bylo v Rakousku-Uhersku protizákonné,“ říká předseda Spolku města Jablonce Lukáš Pleticha.
5. Geniální sklář
Strohá kamenná stéla v kopci levé části jabloneckého hřbitova připomíná další celebritu, jejíž jméno dodnes zní na aukcích a výstavách. Se zeleným lisovaným sklem „jade“ začal jako první jablonecký podnikatel Henry Gügter Schlevoght. Poprvé zaujal na lipském veletrhu v roce 1934 s kolekcí Ingrid. „Měla vynikající design a rozumnou cenu, protože ji vyráběl pomocí lisovacích forem,“ říká Pleticha.
Po válce podnikatel skončil jako kolaborant ve vězení. Když ho pustili, odešel do Normandie. Jeho dcera Ingrid se v roce 1995 po padesáti letech vrátila do Jablonce. Rozvíjí sklářskou tradici, spolupracuje s jabloneckým muzeem a usiluje o smíření mezi Čechy a sudetskými Němci.
