Pouštění draka patří především k podzimu. Stačí ale pár centimetrů sněhu a na polích a kopcích se objeví několikametroví draci – kity. Snowkiting dobývá českou kotlinu i pole v okolí Pardubic.
„Poprvé jsem záběry z kitingu viděl na internetu asi před pěti lety. Začal jsem se po tom pídit a koupil si prvního draka. Šel jsem do toho po hlavě, aniž bych o tom cokoliv věděl. Vše jsem se učil sám,“ popisuje snowkitingové začátky Martin Skřivánek.
V jeho podání vypadá vše ladně a jednoduše. Na nohou má připnutý snowboard, na těle bederní pás, ke kterému se sbíhá soustava lanek a v ruce tyč, tedy jakási řidítka. To hlavní ale poletuje asi patnáct metrů nad hlavou. Modro-černo-bílý drak neboli kite.
„Existuje ve dvou verzích. Tento je nafukovací, což znamená, že drak má jakousi nafukovací komoru, která drží jeho tvar, a je možné ho vzít i na vodu. Druhý typ je takzvaně komorový a je pouze ze speciální látky. Je lehčí a lépe se s ním zachází především při startování,“ vysvětluje další z kiterů na poli u Dražkovic Vít Luptovský.
Ovládání draka není pro Martina se snowboardem žádný problém. Směrem po větru nabere během chvilky slušnou rychlost a elegantní jízdu prokládá efektními skoky, při kterých se dostane několik metrů nad zem. Problémem není ani křižování proti větru.
„V Čechách jsou vhodné podmínky, co se týká reliéfu krajiny. Problém je ale nebezpečný nárazový vítr. Měl by se pohybovat v rozmezí od čtyř do deseti metrů za sekundu. Silnější už je nebezpečný nebo pro zkušenější kitery a pro menší draky,“ popisuje Luptovský. Každý kiter se tak stává rosničkou, kterou tento sport učí správně číst počasí.
Snowkiting má ostatně k přírodě velice blízko. Koho rozčiluje mačkání ve frontách na vlek a sjezdovky připomínající Václavské náměstí, měl by si jízdu s drakem vyzkoušet. Klidně pak můžete celý den jezdit v prachovém sněhu svoji první stopu.
„Volnost je největší výhodou a k tomu se přidává adrenalin. Člověk se ze začátku učí jezdit, pak začíná skákat, potom začne ve skoku něco dělat, a to je nekonečná škála triků ve vzduchu, kterou má tendenci se naučit. Nejpodstatnější ale pro mě je, že vystřelím z města. Čekám jenom na vítr, což je nejdůležitější pohonná hmota pro tento sport,“ říká Skřivánek, který na kitu nejčastěji jezdí a létá na poli nějakých sto metrů od domu v Dražkovicích.
Jak se ryje držkou v zemi
Ani na další lokality to pardubičtí kiteři nemají daleko. Lepší vítr i sněhové podmínky jsou například na Seči nebo na Fryšavě u Ždáru nad Sázavou. „Žďárské vrchy nabízejí ideální podmínky. Jsou tam roviny s mírně stoupajícími holými kopečky, což je úplně super. Často tam fouká a nic nerozbíjí vítr,“ dodává druhý z kiterů.
Jako u každého jiného sportu je i se snowkitingem nejlépe začít v nějakém kurzu nebo můžete alespoň využít rad zkušenějšího kitera. Začátky totiž bývají často tvrdé. „Když foukal malý vítr, tak to docela šlo, ale když přifouklo, tak to bylo drsné. Hlavně jsem si myslel, že čím větší vítr, tím lepší. Pak z toho byly tvrdé pády, tahanice po poli, dvakrát jsem dokonce skončil na stromě. Vždycky jsem to ale bez zlomeniny přežil. Neodradilo mě to, ale naopak nakoplo v tom, abych se draka naučil ovládat. S odstupem času vidím, že to tak těžké není,“ láká Martin Skřivánek na osahání kitu.
Jenom položím ruce na ovládací tyč-bar, projede mým tělem adrenalinové vzrušení. Drak reaguje na každý malý pokyn až nečekaně rychle. Stačí jeden prudší a už mě drak vystřelí do vzduchu. Tvrdý dopad neustojím a už ryju pusou v zemi a drak si mě pěkně vláčí po poli.
S pomocí se trochu otřesený, překvapený silou kitu a se sněhem smíchaným s oranicí všude za bundou zvedám ze země. Ale mám jasno. Nepřestanu, dokud toho draka nezkrotím.
