Sigur Rós se zdařile vrátili k éterickému snění
Několikaletá přestávka, kterou si kapela kvůli únavě z neustálého cestování naordinovala po předposlední desce, Sigur Rós evidentně prospěla. Hlavní mozek kapely Jónsi Birgisson se v pauze realizoval se svým přítelem Alexem Somersem na sólové dráze. Zejména vynikající album Go jednoznačně patří do pokladnice světového popu. Na druhé straně v současné tvorbě Sigur Rós lze najít řadu odkazů na Jónsiho druhý sólový projekt Riceboy Sleeps.
Na comeback, který mimochodem produkoval opět Somers, si Jónsi mohl vyšetřit poněkud temnější, éteričtější a intimně zasněné nápady. Ty je možné postavit do řady vedle pro některé nejlepšího alba Ágatis byrjun (1999), byť samozřejmě zvuk doznal z pochopitelných důvodů řady změn. I tak Jónsi o novince ne nadarmo mluví jako o „návratu domů“.
Melancholické Valtari není album na první poslech. I věrní příznivci Sigur Rós by si pro prožitek z alba měli vyhradit zvláštní čas, zklidnit se a v nočních hodinách při hořící svíčce vychutnat jednotlivé nuance. Radost a meditace se nedostaví hned. Chce to pět šest poslechů, prožít každý záchvěv Jónsiho falzetu a pokorně se ponořit do rozmáchlých kytarových a klávesových ploch. Je to očistný a dlouhotrvající zážitek.
Tatam je radostná pozitivní nálada Takk…, jednoduché a přehledné písničky Me? su?…, Valtari je procházka islandskou půlnoční krajinou krok za krokem, pěkně v klidu, skoro až trpitelsky pomalu. Ne že by Jónsi a spol. dokázali vyplodit nějakou čistou negaci, na to ostatně tito hoši nejsou ani stavění. Spíše se jedná o krásné relaxační smutnění s jemným úsměvem na tváři.
Sigur Rós i přes pozici celosvětových hvězd drží stále prapor alternativní hudby pořádně vysoko. Zkouška kvality, kterou projdou jen nemnozí.
