Rodina Lykovové patřila k takzvaným Starověrcům, ortodoxnímu náboženskému a společenskému hnutí, které se v 17. století oddělilo od ruské pravoslavné církve. Před stalinskými represemi se uchýlila na Sajany, pohoří na Sibiři poblíž hranice s Mongolskem. S sebou tehdy měli jen to, co unesli, a semena.
Lykovová a její bratr Dmitrij už se na Sibiři narodili a vyrostli bez jakéhokoli kontaktu s vnějším světem. Jediní lidé, které potkávali, byli členové jejich vlastní rodiny. Ta žila v úplné izolaci až do roku 1978, kdy do oblasti přiletěli na průzkum sovětští geologové. Až od nich se Lykovovi dozvěděli, že Stalin je mrtvý, represe skončily a Sovětský svaz je nyní průmyslovou mocností, která se zúčastnila války, o níž rodina v životě neslyšela.
Během následujících let ale všichni členové rodiny zemřeli, jako poslední před 30 lety otec Karp Lykov. Lykovová se spřátelila se členem geologické expedice Jerofejem Sedovem, který se poté, co v mrazu přišel o nohu, usídlil před 18 lety v chatě asi 100 metrů od jejího domu. I Sedov ale letos zemřel.
Britským filmařům Lykovová řekla, že její život se točí kolem náboženství a denních liturgických rituálů. Její vyznání jí zakazuje používat věci s čárovým kódem, a to ani léky nebo zápalky. „Křesťan nemůže být nikdy sám. Každý křesťan má anděla strážného a také Krista a apoštoly. Mám ikonu, která byla požehnána. Nikdy nejsem sama, je se mnou Kristus,“ odpověděla drobná snědá žena filmařům na otázku, zda se necítí být sama.
Lykovová je zcela soběstačná. Pěstuje brambory, mrkev, cibuli, tuřín a další zeleninu. Na dotaz, zda se má lépe teď, nebo předtím, když rodina žila v izolaci, odpověděla jednoduše. „Tenkrát jsme neměli sůl.“
V její řeči se mísí zastaralá slova a náboženské termíny, takže i Rusové mají problém jí porozumět. Oblast leží na trase raket vystřelovaných z kazachstánského kosmodromu Bajkonur a je posetá kosmickým odpadem.
„Dva roky jsem nemohla přestat myslet na to, jak tato neuvěřitelná žena přežívá sama uprostřed divočiny. Působilo to na mne zároveň jako ráj daleko od našeho světa masové komunikace a jako noční můra samoty,“ řekla britská režisérka Rebecca Marshallová, autorka dokumentu Forest in Me (Les ve mně). Když na Sibiř za Lykovovou přijela, měla prý pocit, že se dostala do budoucnosti, do světa bez technologií. „Je to neuvěřitelné a nádherné místo“.
