Vázání se rozpadlo, tak jsem si přivazoval lyže provázkem. Miroslav Jakeš jde podvacáté na severní pól a neřeší malichernosti

Miroslav Jakeš přesně ví, jak se na pól připravit. Stejně má pořád, jak říká, napůl zabaleno. Potkáváme se ve dnech, kdy se na svoji velkou cestu chystá. Na severní pól pojede přes Polsko a Kaliningradskou oblast, pak letadlem do Krasnojarska a odtud přes Chatangu na Severní zemi až na polární stanici Barneo stojící na zamrzlém ledovém oceánu. Povede lyžařskou výpravu, kterou čeká pochod zhruba deset dní ledovou pustinou. Batoh, který si doma zabalí, nebude vážit více než 23 kilo, ale další větší část výbavy jako například lyže, saně a vařiče přibudou až na místě.

„První polárníci museli být ze železa“

Člověk neznalý poměrů může při myšlence na polární výpravu panikařit, jak drahé a dokonalé vybavení je třeba mít. Omyl. Miroslav Jakeš má sice nové lyže od Sportenu, ale ty si nebere. Kvůli jednodušší přepravě si vyzvedne na místě od Rusů staré lyže. Jen vázání a tulení pásy si poveze vlastní. Vázání si vyrobil z vyhozených částí, které po sobě na severu nechali turisté. „Je dost primitivní, ale funguje a já s tím mám skvělé zkušenosti. Vezu si šroubky, abych si ho našrouboval na lyže,“ říká.

Bunda ruské výroby, ve které půjde, už také něco pamatuje. Z kapuce jí visí provizorní šňůrky, dole má pár šrámů z předchozích výprav a její červená barva dávno vybledla od slunce a sněhu. Polárník v ní chodí i po Praze. Jsou to jen detaily, ale právě ty vystihují jeho osobnost. Je extrémně zkušený, nepřehání, drží klidný styl. Je to člověk, se kterým se nemusíte v ledové vánici bát.