Témata izolace, nezaviněné i záměrné, samoty, nejistoty, nedostatku komunikace provází Wilsonovy skladby již od alba Signify, jímž jeho domovská skupina Porcupine Tree před devatenácti lety prorazila. Inspirací mu tentokrát byla, alespoň jak připouští v rozhovorech, i koncepční díla Tori Amos nebo Kate Bush. Nejen v rovině textové (jsou psány ze ženské perspektivy), ale i rozvrstveností stránky hudební.
Předchozí Wilsonovy sólové nahrávky se stejně jako desky Porcupine Tree lišily především jako celky. Vždy odhalovaly jinou tvář interpreta, pokaždé odkrývaly další fázi jeho vývoje, přerodu. Novinka je deskou rozmanitou. Zvukem a obsaženými styly zahrnuje a spájí řadu žánrů a poloh. Dlouholetému fanouškovi však nikoli neznámých. Probleskují zde artrockové kořeny z počátků (které Wilson opětovně vzýval na vynikající předchozí desce The Raven that Refused to Sing), popové momenty Porcupine Tree z přelomu tisíciletí i prvky typické pro jejich pozdější koketování s metalovou modernou. Ale také elementy typické pro Wilsonovy ostatní projekty. Spolupráce s izraelskou zpěvačkou Ninet Tayeb dá vzpomenout na přímočaré rockové skladby Blackfield (v něm Wilson doprovází izraelského zpěváka Aviva Geffena), masivní využití elektroniky a vrstvený, kolážovitý zvuk zase na Bass Communion.
Nelze si však nevšimnout, že oslavné výkřiky, kterak je deska mistrovským dílem, či dokonce „The Wall jedenadvacátého věku“, pocházejí z médií, která s interpretem mají spíše letmou zkušenost. Z těch služebně starších se jako ozvěna vrací (podobně jako v případě nedávných projektů Porcupine Tree) připomínka, že sebezajímavější koncept nepřehluší autorskou únavu. A ta je na rozdíl od svěžího The Raven that Refused to Sing na novince citelná.
Steven Wilson: Hand. Cannot. Erase.
Vydavatel: Kscope, 2015
Hodnocení: 70 %
