Bořek Šípek je vedle svých sklářských artefaktů autorem i rozličných kusů nábytků, které uplatnil mimo jiné i na Pražském hradě. Stál i za podobou Laviček Václava Havla, které v posledních letech vyrostly na řadě míst po celím světě.
Vedle domů Šípek navrhoval vázy, jídelní servisy, ale třeba i kliky u dveří. Během své kariéry spolupracoval i se světovými designérskými firmami. Ve světě se prosadil natolik, že v jeho jméně už všude píší správně háčky i čárky.
Šípek se narodil 14. června 1949 v Praze, kde také vystudoval nábytkový design na Střední uměleckoprůmyslové škole. Architekturu absolvoval až po své emigraci do Německa v Hamburku. Později studoval i filozofii, která ovlivnila jeho architektonické myšlení. Poprvé na sebe upozornil krátce po třicítce skleněným domem v Hamburku, který navrhl pro sestru. Vhodnější půdu pro své myšlenky však našel v Nizozemsku, kde si v roce 1983 otevřel architektonické a designérské studio.
Šípek měl charakteristický "novobarokní" rukopis
Dílo architekta Bořka Šípka nikdy nepostrádalo jasně rozpoznatelný rukopis, ale ani pořádnou dávku hravosti a vtipu. Umělec, který za úřadování Václava Havla ovlivnil podobu Pražského hradu, spolupracoval během kariéry i se světovými designérskými firmami. Vedle domů navrhoval Šípek nábytek, vázy, jídelní servisy, ale třeba také kliky u dveří. Stál za podobou Laviček Václava Havla, které v posledních letech vyrostly na řadě míst po celím světě. Dnes Šípek po těžké nemoci zemřel, bylo mu 66 let.
Šípek, který po srpnu 1968 emigroval, se už během let v exilu vypracoval mezi designérskou a architektonickou špičku. Více než architekta jej ale lidé vnímali jako sklářského výtvarníka a designéra váz, porcelánu a dalších artefaktů. Bořek Šípek byl ostatně mužem mnoha zájmů a profesí, své znalosti však rád předával i jiným. Vyučoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, vysoké škole ve Vídni, později byl profesorem a děkanem Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci.
Nestydím se za nic, co jsem doposud vytvořil
V českém prostředí se Šípek proslavil hlavně jako „dvorní architekt“ prezidenta Václava Havla, podle jeho návrhu vznikly například markýzy nad vstupy do Obrazárny Pražského hradu i hradních kanceláří. S Havlem pojilo Šípka osobní přátelství, loni v říjnu například představil vázu Neuchopitelný šípek, kterou pro něj Václav Havel před lety osobně navrhl. Architektovo působení nejen na Pražském hradě mělo samozřejmě i své kritiky.
„Nestydím se za nic, co jsem doposud vytvořil“, tvrdil ovšem Bořek Šípek, který zrekonstruoval a „přešípkovatěl“ i Havlovu vilu. Jeho osobitý styl, pro někoho možná plný manýr, byl někdy označován za novobarokní sloh. „Mně nejde o barokní tvary, ale spíš o 'barokní' přístup ke světu,“ uváděl sám Šípek, který svůj styl raději označoval jako „fusion“ (fúzi), míchání stylů, určitou hravost i humor. „Nechci dělat to, co frčí momentálně teď, ale to, co teprve frčet bude,“ vyznal kdysi.
Bořek Šípek se narodil 14. června 1949 v Praze, kde také vystudoval nábytkový design na Střední uměleckoprůmyslové škole. Vysněnou architekturu absolvoval až po své emigraci do Německa v Hamburku. Později studoval i filozofii, která ovlivnila jeho architektonické myšlení. Poprvé na sebe upozornil krátce po třicítce skleněným domem v Hamburku, který navrhl pro sestru. Vhodnější půdu pro své myšlenky však našel v Nizozemsku, kde si v roce 1983 otevřel architektonické a designérské studio.
Mám rád přímý emocionální úder, což se dá snadněji vystihnout ve větším měřítku
„Mám rád přímý emocionální úder, což se dá snadněji vystihnout ve větším měřítku,“ popisoval Šípek. Jako designéra jej od 80. let proslavila práce pro ikonu světového designu italskou Driade, tvořil ale také pro další významné firmy jako Wittmann, Swarovski, Leitner či Quartet v Rakousku, švýcarskou Vitra nebo Sévres a Saint-Gobain ve Francii. Úspěšné kolekce zpracoval i pro značku Rosenthal. Ve světě se prosadil natolik, že v jeho jméně už všude psali správně háčky i čárky.
Po listopadu 1989 se vrátil do Československa, kromě práce na Pražském hradě také v Lindavě na Českolipsku se skláři Petrem Novotným a Liborem Fafalou spoluzaložil sklářskou huť Ajeto, dnes již známou i v zahraničí. V druhé polovině 90. let si také na pražském na Starém Městě otevřel restauraci Arzenal, ve které spojil svou oblíbenou thajskou kuchyni se salonem designu, kde si hosté mohli koupit sklenice, příbory či talíře, na nichž jedli. Podniku se ale přestalo dařit a dnes již nefunguje.
Přes svou proslulost si Bořek Šípek vždy snažil chránit své soukromí, což se mu ale příliš nedařilo. Ať už pro jeho úzké spojení s extrémně exponovaným Václavem Havlem nebo později kvůli mnohaletému vztahu s popovou zpěvačkou Leonou Machálkovou, s níž má nyní třináctiletého syna Artura. Kromě něj se Šípkovi v manželství s nizozemskou choreografkou Hillary Udenovou narodili ještě synové Milan a Dalibor.
