Navalí-li se na člověka v jeden den ze zpravodajských médií obrázky z posledního rozloučení s generálem Tomášem Sedláčkem a zároveň nesouvislé blábolení Johna s Babákem z Poslanecké sněmovny, nelze nepodlehnout skepsi. Staří hrdinové odcházejí a noví nejsou na obzoru.
A pocitu nijak zvlášť nepomůže, když poslanci začnou svou schůzi minutou ticha za válečného veterána, při níž nasazují důstojné obličeje komunističtí poslanci.
Generál Sedláček pomohl osvobodit Československo a byl za to poúnorovým komunistickým režimem tvrdě ztrestán. Nositelů osudů, jako je ten jeho, valem ubývá, zatímco komunistických poslanců, z nichž mnozí považují Sedláčkovy trýznitele za své vzory (Semelová, Levá, Grebeníček), sedí ve sněmovně pořád zhruba stejně. To není fér a je to při vší úctě ke svrchované moci lidu, pro niž Sedláček žil, obžaloba českého voliče.
