Já vím, že bych měl zase jednou psát o něčem jiném, třeba doporučit nějakou dobrou knihu, divadelní představení, film nebo koncert, případně zmínit naprosto skandální výkony většiny rozhodčích v závěru fotbalové baráže. Jenže co se dá dělat, samozřejmě nemohu opomenout úterní demonstraci na Václavském náměstí, nejmohutnější od listopadu 1989.
Zatímco na všech dřívějších jsem obětavě postával, nyní jsem zvolil jinou, a jak se pak ukázalo prozíravou taktiku. Posadil jsem se na zahrádku jedné pizzerie kousek od „vocasu,“ odkud bylo dobře vidět na pódium, a s espresem a velkým zmrzlinovým pohárem hodlal vychutnat akci. Kolem po chodníku jako na orloji proudila řada známých, čtenářů či fanoušků, takže jsem se mohl pozdravit třeba s Jiřinou Šiklovou, ekonomem Tomášem Sedláčkem či režisérem Janem Vedralem. K vedlejšímu stolku si přisedly čtyři ženy, možná matky s dcerami, a jaly se pečlivě malovat transparent: Ani Plzeň není slepá!
Krátce po půl sedmé se rozjel zavedený kolotoč proslovů, zdravic a písní, posílený o žádost premiérovy demise, neboť, jak napsal francouzský list Le Figaro, „Babiš nabízí každý týden nový důvod k protestům“. Hokejové mistrovství světa je za námi, takže dotyčný dotační podvodník obrovskou účast lidí z celé republiky komentoval neskutečně drzým způsobem: „Je hezky, tak oni tam chodí na koncerty.“ Ještě že se dodatečně za tuhle údajnou nadsázku omluvil.
Program plynul a já si najednou připadal jako na Wagnerově opeře. Některá vystoupení byla lapidární, ale jiná nudná a rozvleklá, zejména snad čtvrthodinový projev marketingového experta Martina Jaroše. Nerad, ale když bylo po půl deváté a konec v nedohlednu, vzdal jsem to a bohulibému organizátorovi Milionu chvilek pro demokracii Mikuláši Minářovi na sociálních sítích pouze vzkázal: „Méně je více.“ Tak snad se propříště konečně poučí.
