Ne, nebudu se už šířeji zabývat úterní fantastickou demonstrací na Václavském náměstí. Co taky o ní napsat nového nebo chytrého? Leda to, že skvěle promluvil zejména Dominik Hašek. Jenom čekám, že hlavní terč protestů Andrej Babiš nebo Jiří Ovčáček vysvětlí, že tam 50 tisíc lidí vlastně přišlo slavit hokejové vítězství nad Švýcarskem.
Nějakou náhodou se stalo, že jsem minulé dny prožil se dvěma velebnými kmety. Zanedlouho 78letý Jan Vodňanský slavil v Činoherním klubu v neděli půlstoletí od vzniku představení S úsměvem idiota s novým podtitulem Na vděčné časy… a někdy jinak.
Zvěčnělého Petra Skoumala výtečně zastoupil Petr Václ, nechyběl žádný dobový hit, a tak si skvělé publikum včetně Jiřího Drahoše notovalo Jak mi dupou králíci, Maršály i další. Když se na pódiu v duetu Pověz, miláčku objevila Táňa Fischerová navzdory nedávné těžké operaci, velmi jsem se dojímal vzpomínkami na geniální dvojici, která nám pomáhala přežít Husákovo temno absurdním písňovým humorem.
Nakladatelství Galén právě vydalo knihu Vzpomínky aneb Honem, než to zapomenu, úchvatné paměti bývalého vedoucího redaktora Časopisu lékařů českých, internisty a kardiologa profesora Jana Petráška. Nejvíc mě zaujalo jeho líčení studií na gymnáziu v Třeboni, kterýžto ústav jsem také absolvoval. Protože autor zmiňuje spoustu lidí, které jsem znal a chtěl jsem si ledacos upřesnit, dodal jsem si odvahy, panu profesorovi drze zavolal a vytáhl jej na kávu.
Byly to nezapomenutelné dvě hodiny s nádherným, moudrým, vtipným člověkem. V září mu bude devadesát. Tak předbíhám všechny gratulanty a přeji hodně zdraví. A abych nezapomněl, zítra a pozítří na shledanou u voleb do Evropského parlamentu. Tam se, demonstranti, taky ukažte!
