„Nic nezmění, ale volili jsme ho,“ prohlašuje asi třicetiletý muž, který v centru krajského města korzuje s přáteli. Překvapivé je, že se o novém šestatřicetiletém županovi poměrně smířlivě vyjadřují jeho nevoliči. Věří, že ať už je jakýkoli, přinese to, co jim roky chybí: pozornost politiků.
Přestože jde o střed Slovenska, působí okres Brezno, kde získal Marian Kotleba největší podporu, jako naprostý zapadákov. Dostáváme se tam jediným rychlíkem, který spojuje Banskou Bystrici a Margecany.
Vlak se líně šine malebným údolím kolem napůl zamrzlého Hronu, pohled z okna však každou chvíli hyzdí zanedbané domky, nevzhledné paneláky a hlavně chátrající průmyslové areály. Výjimkou je zastávka Brusno-kúpele, lázně působící díky upravenému nádraží až optimisticky. Železnici po celé trase lemují vršící se klády a dávají tušit, že dřevařský průmysl bude jedním z mála zdejších jakžtakž prosperujících odvětví.
| Drama okolo župana |
|---|
| Marian Kotleba byl ve volbách v roce 2013 zvolen předsedou Banskobystrického samosprávného kraje. V prvním kole volby župana získal 21,3 procenta hlasů a skončil s velkým odstupem druhý za kandidátem Smeru Vladimírem Maňkou (49,5 procenta). Ve druhém kole ovšem Kotlebu zvolilo přes 71 tisíc lidí, o 14 tisíc více než Maňku. |
„Lidé viděli jiskřičku. I když vědí, že Kotleba problémy nevyřeší, bude se o tom celé čtyři roky mluvit,“ míní starosta jedné z pětistovky obcí kraje, který se koncem minulého roku nečekaně dostal na stránky světových médií. Volený zástupce třítisícové vsi má negativní zkušenosti s novináři. Pod podmínkou anonymity se ale nakonec rozpovídá o tom, jak je odlehlá část Horního Pohroní celé roky mimo zájem politiků nejen v Bratislavě, ale i v šedesát kilometrů vzdálené Bystrici.
„Nemuselo to takto dopadnout. Lidi nezajímá Kotleba, zajímá je řešení problémů. V roce 2009 tu měl Kotleba o polovinu hlasů méně. Jenže Vladimír Maňka, bývalý župan a europoslanec, tady celé ty čtyři roky vůbec nebyl. Nemůžete sedět na pěti stoličkách a z Bruselu se kraj řídit nedá,“ vysvětluje, proč podle něj Maňka ve druhém kole v souboji s Kotlebou pohořel.
Šéf obce se nijak netají přesvědčením, že mnoho lidí hlasovalo pro extremistu kvůli nespokojenosti s chováním romské menšiny. Téma soužití s Romy se přitom v kraji týká spousty lidí. Podle aktuálních odhadů má 51 procent místních obcí romskou komunitu, vyšší podíl je pouze v Košickém kraji.
Krumpáč vás neuživí
Starosta vypočítává možné důvody averze většiny. Hovoří o znečišťování životního prostředí, neplacení za svoz komunálního odpadu a ilegálním kácení dřeva. Pokud ale ví, tak v jeho vsi nejsou problémy s násilnostmi, kriminalitou, hernami ani lichvou.
„Tato skupina ráno vstane a padla, zatímco mnoho lidí tu musí chodit do práce jen za minimální mzdu a ještě za ní musí cestovat,“ naráží zřejmě na nejožehavější problém, který místní žene do rukou extremistů. V obci je bez práce každý pátý a mnoho těch šťastnějších musí dojíždět do okresního města.
Přímo v místě je největším zaměstnavatelem dřevozpracující závod s německým majitelem, který dává práci asi 150 lidem. Druhým je obecní úřad, jenž provozuje stavební firmu a lyžařský areál.
Do výčtu zaměstnanců úřadu lze připočíst personál mateřské, základní a speciální školy. V ní končí takřka výhradně děti 450členné romské komunity, což starosta pokládá za příčinu vyloučenosti menšiny. „Je třeba jim dát šanci, vytrhnout je z toho prostředí. Škola je nejdůležitější. Já jejich rodičům říkám stále, že manuální práce ubývá,“ vysvětluje a ptá se: „Copak si dnes někdo vezme skupinu třiceti lidí, aby kopali krumpáčem?“
Situace se podle něj ale přece jen zlepšuje. Uvědomělejší rodiče už chtějí, aby jejich potomci chodili do běžné školy. A se socializací dětí ze znevýhodněného prostředí pomáhají nulté ročníky. Učí se v nich například chodit na záchod, mýt si ruce a jíst příborem.
Jen každý pátý
Náves během dopoledne ožívá. Lidé míří do několika obchodů, z hospod je slyšet hovor i zpěv. Obě skupiny se tu mísí, žádná nevraživost není na pohled patrná. Všeobecným pojítkem je skepse ohledně budoucnosti. „Tady dobře nikdy nebylo a nikdy nebude. Žili jsme v Čechách, tam nám bylo lépe,“ povzdechne si bílá žena středního věku čekající na autobus. „V celém Banskobystrickém kraji je to katastrofa. Cikána by tady stejně nikdo nezaměstnal. V Popradu je vidíte pracovat třeba v obchodech, tady ne,“ uzavírá.
„Hodně z nás je na mateřské, staří jsou bez práce. Někteří chodí na obecně prospěšné práce, někdo jezdí do zahraničí, třeba do Německa, Anglie,“ líčí situaci mladá Romka. Očekává, že nástup Mariana Kotleby do čela Banskobystrického kraje vše ještě zhorší. „Bojíme se, co bude. Vždyť i my máme děti jako vy bílí. Toho člověka se ale bojí i bílí ve vládě,“ je přesvědčena.
Na kraji trochu odříznuté místní romské osady za nádražím se prohání smečka divoce vzhlížejících psů, a tak zaváháme. Naštěstí právě dorazí další mladá žena v doprovodu dětí. Když nás všichni ujistí, že se psů bát nemusíme, vydáme se s ní vzhůru po cestě podél zurčícího potoka. Míjíme roztodivná obydlí, která vzbuzují údiv nad fantazií a zručností stavitelů, zvláště co se týče využití materiálu od koberců až po pneumatiky.
Celek působí poměrně harmonicky, zřejmě i díky sněhové pokrývce. V nejprudším místě kopce potkáváme dva malé kluky, kteří si s lopatami hrají na silničáře. Na dotazy nereagují, zato ochotně pózují.
Žena občas přerušuje rozhovor, když místním vykukujícím ze dveří či oken příbytků sděluje, kdo jsme a proč jsme přijeli. Zvěst, že jsme tady kvůli Kotlebovi, se šíří rychle. „Myslím si, že ho tady lidi nevolili. Ani bílí. Nemáme s nimi problémy,“ je přesvědčena průvodkyně. Vlastně se moc nemýlí. Kotleba ve vsi jasně vyhrál, ve druhém kole pro něj hlasovalo 82 procent lidí. Jenže k volbám dorazila jen necelá čtvrtina oprávněných voličů, radikála tedy podpořil jen každý pátý volič v obci.
Co je nám do toho
Po cestě zpět do Banské Bystrice se zastavujeme ve zhruba dvacetitisícovém Breznu. Město působí depresivně, obyvatelé jsou o poznání méně vstřícní a napětí mezi komunitami je zde cítit ve vzduchu.
„Co to tady fotíte?“ ozve se nepřátelský ženský hlas, když se snažíme pořídit záběry z romské uličky na kraji města. Dříve než se stačíme vzpamatovat, vyřeší za nás situaci dvě náhodné kolemjdoucí, které na první pohled působí jako uhlazené dámy. „Co ti je do toho!“ hulákají směrem k chatce a dodají nepublikovatelný výraz i výmluvné gesto.
„Tam, kde bydlím, to jde. Naši Romové jsou celkem slušní, ale tady v Breznu je to strašné,“ líčí mladý muž, kterého před budovou plnící funkci obchodu se zeleninou a herny zároveň záměrně oslovujeme kvůli jeho mírně „skinheadskému“ vzezření. Na žádnou konkrétní „strašnou“ zkušenost si však nevzpomíná. „Kdybyste tady ale šli v létě, tak byste viděli. Všechny lavičky jsou obsazené, chlastají tu a fetujou,“ tvrdí mladík.
I v Breznu se ale všechny hovory nakonec stočí k frustraci z politiků, nedostatku práce a jakéhokoli výhledu do budoucna. „Buď se vláda probere a bude myslet i na Horehroní, protože je to hladová dolina, nebo ne a dopadne to špatně,“ varuje energická důchodkyně.
Pracovní situace v Breznu přitom zdaleka není katastrofální. S více než 15procentní mírou nezaměstnanosti v listopadu zaujímalo mezi osmdesátkou slovenských okresů lehce podprůměrné devětadvacáté místo. Neblahou statistiku vede s 31 procenty Rimavská Sobota, třicetiprocentní hranici atakuje Revúca. Oba okresy jsou přitom rovněž součástí kraje, který až do vítězství Mariana Kotleby v krajských volbách vůbec nikoho nezajímal.
