„Proč bych měla sedět doma?“ říká například třiaosmdesátiletá Ella Washingtonová. „Když člověk nic nedělá, začne se nudit. Časem se dostane do bodu, kdy mu činí potíž se hýbat. Já se musím hýbat. Nemůžu zastavit,“ dodala.
Washingtonová se nyní zaučuje jako recepční v domově důchodců nedaleko hlavního města Spojených států Washingtonu. Práci ale nehledala snadno. Zaměstnavatelé se podle ní obávají najmout někoho staršího. Sama takové obavy nechápe. „Senioři budou chodit do práce. Nechodí do klubů ani se v noci nepoflakují venku, aby pak přišli domů a řekli si, že zítra do práce nepůjdou. Možná, že nějací starší lidé do klubů chodí, já teda ale ne,“ podotkla.
Podle amerického ministerstva práce v USA v současnosti pracuje kolem 7,5 procenta seniorů. Ještě v roce 1990 to přitom bylo 4,5 procenta. Paradoxně přitom roste i nezaměstnanost v této skupině obyvatel. Zatímco v roce 1990 činila 2,3 procenta, nyní představuje 5,6 procenta. I toto číslo svědčí o tom, že stále více seniorů hledá práci. Někteří uspějí, rostoucí počet jich ale má smůlu.
Někteří z nich se pak obracejí na Kevina Fergusona, který pracuje v Adventistickém centru komunitních služeb nedaleko Washingtonu, které mimo jiné poskytuje rekvalifikační kurzy. „Ještě před dvěma lety sem senioři chodili jen výjimečně,“ řekl Ferguson. Dodal, že nyní se na něj naopak obrací hodně starších lidí, kteří mají jediné přání: chtějí se vrátit do práce.
Senioři dotázaní stanicí NPR přitom obvykle tvrdili, že v jejich rozhodnutí nehrály hlavní roli finanční důvody a nesnadná ekonomická situace. Podle Fergusona je to pochopitelné. „Po více než 50 letech, kdy se o sebe starali sami, sem teď musejí přijít s tím, že potřebují pomoct. Asi si dovedete představit, co to dělá s vaším egem,“ poznamenal.
