Dluhy neplatičů zaplatí ti poctiví. Ekonomové varují před převodem vymáhání na stát

Pokud stát převede vymáhání dluhů na pojistném ze soudních exekutorů na finanční správu, jak navrhuje vláda, přijde to draho všechny. Účet za neplatiče totiž zaplatí ti, kdo daně a odvody hradí řádně. Před tímto krokem varovali ekonomové na panelové diskusi výroční odborné konference Exekutorské komory ČR. Řeč byla přitom o dlužnících, kteří platit mohou, ale nechtějí. Vymoci od nich co nejvíc je podle expertů v zájmu státu i spravedlnosti, a to zvlášť nyní, kdy stát řeší vysoký schodek rozpočtu a potřebu snižovat výdaje.

Příslušný návrh v těchto dnech projednává sněmovna. Vláda záměr odůvodňuje sjednocením vymáhání a nižšími náklady veřejné správy i samotných dlužníků. Řečníci panelu s tím nesouhlasí. Úspory se podle nich nedostaví, uleví se neplatičům, ale náklady ponese stát, tedy všichni daňoví poplatníci. V diskusi zazněla především klíčová otázka: kdo ve skutečnosti platí za nevymahatelné dluhy a jaké ekonomické důsledky má sílící ochrana dlužníků.

Partner, ne konkurent

Soudní exekutory zřídil stát před pětadvaceti lety, aby pomáhali prosazovat právo. Podle panelistů svou úlohu plní dobře, a přesto jim stát v poslední době zužuje pole působnosti. Viceprezident komory Martin Tunkl upozornil, že se z exekutorů jako partnerů státu stávají nyní spíše jeho konkurenti.

Hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda se postavil za zachování dosavadního modelu. „Dnes funguje, byť můžeme být kritičtí k některým jeho historickým etapám. Právě díky nastaveným pravidlům je vymahatelnost práva v České republice na velmi dobré úrovni i v mezinárodním srovnání,“ uvedl.

Prezident Hospodářské komory Zdeněk Zajíček připomněl, že stát může exekutorům vymezit hranice, což už v minulosti udělal. Zároveň ho vyzval, aby jejich roli dál neomezoval. Jejich přínos za více než dvacet let je podle něj nezpochybnitelný.

Ochrana dlužníků sílí

Debata se netýkala dlužníků, kteří se do problémů dostali bez vlastního přičinění. „Bavíme se skutečně o skupině lidí, kteří platit nechtějí,“ zdůraznil Tunkl. „Ti, co by platit chtěli, ale opravdu nemůžou, pro ně je tu řada jiných pomocných nástrojů jako například insolvence,“ připomněl.

Hlavní ekonom BH Securities Štěpán Křeček doplnil, že ochrana dlužníků v posledních letech sílí. Oddlužení se zkrátilo z pěti let na tři a vyhlašovala se plošná milostivá léta. Z hlediska morálního hazardu je to podle něj problém, protože „náklady na selhání neplatičů přenášíme na spolehlivé plátce“.

Někdo to zaplatit musí

Úředník finanční správy je placen z peněz daňových poplatníků, exekutor vymáhá na vlastní náklady. Rozdíl mezi nimi nespočívá jen v motivaci a úspěšnosti, ale také v tom, kdo celý proces financuje. Podle jakých kritérií by tedy měl stát rozhodovat, komu agendu svěří? „Musíme se soustředit na maximalizaci čisté vymožené částky,“ uvedl Křeček s tím, že u soudních exekutorů je náklad z pohledu veřejného sektoru nulový, zatímco u státu výdaje nepochybně vznikají a vznikat musí.

Kovanda k tomu připomněl schodek rozpočtu. „Cokoli dnes zvýší výdaje státu, jsou náklady, které poneseme my, daňoví poplatníci,“ zdůraznil. Jednoduché tvrzení doplnil řečnickou otázkou, zda je v pořádku uvalovat další zbytečné náklady sami na sebe a zatěžovat tím budoucí generace.

Komora přitom nerozporuje, že dlužníka vyjde řízení u finanční správy levněji. „Ale zadarmo to není nikdy, to je potřeba si uvědomit,“ upozornil Tunkl.

Rozdíl v efektivitě doložil interními daty komory a statistikami od pojišťoven. Například Všeobecná zdravotní pojišťovna vymohla v roce 2025 vlastní daňovou exekucí 684 milionů korun. Případy, v nichž sama neuspěla, předala exekutorům, kteří získali dalších 697 milionů korun. A tyto peníze zamířily přímo do systému veřejného zdravotnictví.

Postavené na hlavu

Příčinu rozdílu vidí Křeček v nástrojích i v pobídkách. Z prezentovaných dat komory vyplynulo, že zhruba 94 procent exekučních příkazů finanční správy míří na bankovní účet. Podle Křečka státní správa sahá po nejjednodušším nástroji, a když selže, další postupy se úředníkovi nevyplatí, protože vyžadují víc práce. „Místo toho si radši vezmou jinou pohledávku a zase zkontrolují bankovní účet. Už jenom z tohoto důvodu musí být efektivita u státní správy menší,“ uvedl.

Podle Kovandy je jádrem celé věci motivace. „Úředník není svým vlastním výdělkem motivován na tom, aby vymahatelnost práva byla maximální, zatímco soudní exekutor ano. To je ten základní rozdíl, který žádná reforma nenapraví,“ zdůraznil. „Přirozená motivace u státních agentur schází,“ doplnil jeho slov Zajíček. Křeček pak odebírání agendy efektivnějším exekutorům zhodnotil slovy, že je to „z ekonomického pohledu naprosto postavené na hlavu“.

Senátor a daňový poradce Tomáš Goláň upozornil, že vysoká úspěšnost finanční správy u daňových exekucí ještě nic neříká o kvalitě její práce. Často totiž platí podnikatelé, kteří chtějí v byznysu pokračovat, a dluh proto rychle uhradí. „Není to kvalita vymáhání, ale spíše vůle dlužníka svůj dluh uhradit,“ řekl.

Zdražení peněz pro všechny

Slabší vymahatelnost práva se podle ekonomů projeví především v ceně peněz. „Kdyby nám výrazně selhávaly hypoteční úvěry, museli bychom zvýšit úrokovou sazbu, abychom pokryli i ty selhané,“ vysvětlil Křeček. s tím, žw platící slušní dlužníci by museli doplácet na ty neplatící neslušné. Důležitý je podle něj i faktor času. „Jestliže věřiteli rychle vrátíme jeho peníze, má to přidanou hodnotu pro další ekonomiku," připomněl.

Kovanda navíc varoval před celkovým zdražováním v ekonomice. „Nebojím se to říci, je to inflační tlak. Budou dražší úvěry, investice, i pracovní místa,“ zdůraznil. Hledat rovnováhu další centralizací podle něj ale příliš smysl nedává.

Data ano, centralizace ne

V diskusi také zaznělo, že ministerstvo financí převod odůvodňuje mimo jiné tím, že finanční správa má k dispozici spoustu údajů, díky kterým může dlužníky vymáhat snadněji. Kovanda to považuje za slabý argument. Liknavému úředníkovi podle něj nepomůže ani sebelepší datová základna, takže centralizace nic nevyřeší. Goláň dodal, že finanční správa skutečně disponuje údaji, o jakých se orgánům činným v trestním řízení ani nesní. „Otázkou je, zda s nimi dokáže pracovat,“ souhlasil.

Při hledání cest ke zlepšení vymahatelnosti se Zajíček zeptal, v čem má centralizace vymáhání vlastně spočívat. „Pokud se bavíme o tom, abychom sdíleli data, tak je sdílejme, ale nemusíme věci centralizovat,“ uvedl. Moderní technologie podle něj umožňují bezpečný přenos informací nejen uvnitř státu, ale i mezi ostatními subjekty. Místo obřích úřadů by proto vsadil na propojení systémů.

Podle Křečka tak stačí odpovědět na jednu zásadní otázku: komu vyjde nejvyšší čistá vymožená částka, tedy to, co zbude po odečtení nákladů. Odpověď je podle něj jasná a v efektivitě vítězí soudní exekutoři. „Kalkulace je natolik jednoznačná, že vlastně nechápu, co tady řešíme,“ uzavřel debatu.