„Dělá mi to radost,“ tvrdí Breiter, když obsluhuje zástup klientů, kteří do jeho banky přišli o polední přestávce. „Lidi mi říkali, že mě to bude brzy nudit, ale to se nestalo.“ Místo nudy má nadšený matematik zaměstnání, v němž všechny své klienty zná jménem a mluví s nimi o bohu, o světě, o jejich práci a jejich rodině. Píše server Welt.de. Než sem přišel, dělal u velké banky. „Prodávat, prodávat, prodávat,“ o to jediné tam podle něj šlo. To, že odešel do tohoto malého místa severně od Stuttgartu, považuje Breiter se své nejlepší rozhodnutí v životě. Tamní družstevní banka patří mezi deset nejmenších v Německu. Účet v ní smějí mít jen obyvatelé Gammesfeldu.
Psací stroj, formuláře a kalkulačka
Pro ně si Breiter rád sedne za klasický psací stroj, aby jim vyplnil formuláře pro příkaz k převodu. I k počítání nerad používá počítač a raději sáhne po staré kalkulačce. Všechno funguje, protože mnoho klientů zachovává tomuto ústavu věrnost. „K čemu bych potřeboval bankomat?“ říká Friedrich Feldmann. „To stojí jen spoustu peněz.“ O své bance je přesvědčena i Inge Dillová. „Je tady nejlepší úroková sazba,“ tvrdí. „Proč bych měla jít nějak jinam?“ A tak vysedávají klienti pravidelně každý týden v čekárně své banky a čekají, až jim ředitel Breiter vyplatí peníze.
Kreditní karty u gammesfeldské družstevní banky nejsou - a online bankovnictví také ne. Přesto funguje. Její zisk dělá ročně asi 40 tisíc eur (zhruba milion korun) a je stabilní.
Malá banka má důvěru
I po právní stránce je budoucnost banky zajištěna. Breiterův předchůdce v 80. letech přitom ještě musel o existenci ústavu založeného v roce 1870 bojovat. Hrozila mu totiž ztráta licence, protože v bance nebyl nikdo, kdo by jako „druhý pár očí“ mohl kontrolovat transakce. To už je pryč. V důsledku finanční krize navíc důvěra v malou, ale zjevně solidní banku ještě vzrostla.
Na dovolenou ale může Breiter zapomenout. Musí tu být, zástup za sebe nemá. Šéf minibanky je přesto spokojený. O víkendech si jezdí rád zalyžovat, to mu prý stačí. Velkou dovolenou podle svých slov ani nechce. „Mým koníčkem je má práce. Co můžu chtít víc?“ K jeho práci však nepatří jen vyplácení hotovosti a povolování půjček. Pravidelně se bankovní ředitel Breiter také chápe kbelíku a mopu, aby vytřel podlahu v celé budově.
