Aktuální čísla sice meziročně vykazují procentuální růst, ale to zvláště u nás může zajistit třeba jediná nárazovka typu úmrtí slavného interpreta a stádní skupování jeho nahrávek (a vydávání dalších bestofek). Nová čísla tak je třeba číst především jako zvyknutí si na novou realitu, kdy hudební průmysl je spíše shlukem hudebních manufaktur, jejichž celkové tržby jsou příjemné či nepříjemné překvápko.
Rostoucí obliba streamovacích služeb je také spíše zajímavostí. Ekonomicky to je jednoduchá matematika. Za cenu zhruba dvanácti cédéček máte ročně k dispozici katalog o desítkách milionů skladeb. Avšak 12 CD za rok si v Česku pořídí opravdu málo lidí. Většina hudební distribuce dál zůstává v černé zóně stahování (to dělají ti technologicky zdatnější) či vypalování od známého (ostatní).
Streamovací služby tak jsou téměř jistě doménou dnešních třicátníků. Ti již celý život strávili s počítačem, umí stahovat, ale už jsou ekonomicky zdatnější a pracují právě s tou jednoduchou matematikou. Navíc ji postaví proti ceně úložného prostoru pro všechny ty nastahované soubory – ceny externích disků rostou, stejně tak ceny cloudových úložišť, kam si navíc všichni radši dají fotky z exotických cest než novou Beyoncé.
Nezpochybnitelná zůstává jen obliba vinylů. Rostou tržby výrobců gramodesek i gramofonů a nejspíš také výrobců hifi reprosoustav. Skuteční hudební fanoušci aktuálně věří v kouzlo černých (i různobarevných) kulatých desek s dírkou uprostřed a jsou ochotni do nich sypat spousty peněz.
Ale pozor, jde stále jen o fanouškovský fenomén, který hudební průmysl nevrátí k předchozím výkonům. Alespoň v následujících letech určitě ne a od čísel za rok 2016 zase můžeme čekat růst (či pokles) v řádu jednotek procent. Víc nic.
