Spolehlivý recept na přežití neexistuje a každý se snaží, jak může. Na prodej je cokoli - někdy se zdá, že i kdokoli -včetně celých vydavatelství a televizních stanic. Mediálky úkosem pozorují jedna druhou a reklamní agentury chvatně zakládají digitální odnože ve snaze nepřijít ani o promile kýženého obratu.
Čestnou výjimku na ostražitém trhu představují PR agentury, jejichž income fee dokázalo i v posledních dvou relativně hubených letech procentuálně růst mnohdy i dvouciferným tempem. PR budgety velkých firem se sice nijak zvlášť nezměnily, přibyl však zájem ze strany těch, kdo dosud PR brali jen jako nutnou součást své komunikace. Že by se blížil konec éry, kdy „accounti“ všech úrovní jen závistivě pokukovali po reklamních budgetech a vymýšleli možné i nemožné, jak si také přijít na své? Pokud tomu tak je, zajímalo by mne, jestli se zároveň s tím změní i úroveň komunikace a pochopení profesionálních potřeb „té druhé strany“. Tou myslím novinářskou obec, přes kterou se v této zemi stále uskutečňuje kolem 80 procent (podle agentur samotných i více) PR aktivit.
Posuďte sami. Je to sice už téměř deset let, ale pokud vám z jedné z největších PR agentur v zemi dorazí kolem 8. března optimistický e-mail s tiskovou zprávou o tom, jak ředitel velkého výrobního závodu osobně prošel provoz a každé zaměstnankyni daroval kytičku (možná dokonce i karafiát), použitelnost informace je sice nulová, ale ještě to nějak přežijete. Ovšem oslovení „Vážená paní Honšů, posíláme vám tiskovou zprávu společnosti XY a věříme, že příjemně strávíte nadcházející Mezinárodní den žen“ prozrazuje mnohé nejen o úrovni práce s databází novinářů.
Nemylte se, agenturám podnikajícím v oboru public relations nepřeji nic zlého. Komukoli se bude letos dařit, je vítán. Jen tiše doufám, že si nějakou nezaloží Tomio Okamura.
