Ten dům stojí v Hodoníně jen kousek od frekventované silnice, a přesto si zachovává poklidnou atmosféru. Zeleně natřená omítka odolává slunečním paprskům a obaluje budovu, v níž bydlí mentálně postižení lidé. Chci je poznat. Chci vědět, co dělají, jak žijí, co mají rádi.
Je čtvrteční ráno a ředitel Zeleného domu pohody Petr Srnec mi otevírá dveře. „Jsme rádi za každého pomocníka a praktikanta. Pohybujte se po domě, jak se vám chce,“ ponechává mi volnou ruku. Tamní obyvatelé se zrovna vrhají na úklid. Někteří se starají o kuchyňku, jiní berou vozík s čisticími prostředky, další vysávají koberce. Je mezi nimi i pětatřicetiletá Eva, milovnice hudby a herectví.
„Povykládám si s tebou ráda, ale první je práce. Zábava až pak,“ říká při vytírání podlahy. Dává si záležet. Chce ostatním dokázat, jak uklízení zvládá. V Pohodě už je desátým rokem a touží po změně. Má přítele, se kterým by chtěla jednou bydlet v takzvaně chráněném bytě. „Přišla k nám ze sociálně slabé rodiny. Má ještě bratra a sestru. Trpí lehkou mentální retardací, ale je velmi šikovná a přístupná,“ popisuje Evu ředitel Srnec.
Splnění jejího snu dává šanci. Podle něj je jednou z hlavních adeptek na to, aby se osamostatnila. „Už jsem si podala žádost o přestěhování do Šanova, kde přítel bydlí. Bohužel mě nevzali, tak snad příště,“ doufá Eva, která zbožňuje zpěváka Petra Bendeho a herečku Evu Holubovou. O dění v kulturním světě má přehled. Smrt Michaela Jacksona třeba přisuzuje jeho osobnímu lékaři, jako ještě větší ztrátu však vidí úmrtí herce Patricka Swayzeho.
Filmový výlet do historie
„A co ty? Co máš rád?“ obrací Eva najednou naše role. Rozhovor teď vede ona. „Filmy z třicátých let minulého století,“ odpovídám. „Aha. No ale slyšela jsem, že Mandlová s Baarovou se kamarádily s Němci. Tehdy to vůbec byla těžká doba,“ překvapuje Eva svými historickými znalostmi.
Je deset hodin, čas na procházku. Eva se připojuje k ostatním ženám, já mířím za mužskou skupinou do suterénu. V jednom ze skladů je polystyren a mokré krabice, které je potřeba vyhodit. „Voda se do nich dostala po jednom z dešťů,“ vysvětluje sociální pracovník Josef Měsíček, který úklid organizuje.
Beru igelitový pytel, do kterého skládám poškozený polystyrén. „Musíš to lámat. Pak se nám tam toho vleze víc,“ radí mi šestadvacetiletý chovanec Josef Novák, kterému všichni říkají Pepa.
„Kdy zase přijdeš?”
Nejprve si pobyt v Pohodě vyzkoušel, když mu bylo osm. Poté se odstěhoval a na jihu Moravy se zase objevil až jako dospělý. „Je u nás celoročně. V minulosti přišel o rodiče, je na něm vidět pouto k adoptivní mamince, která ho navštěvuje,“ říká Srnec o černovlasém mladíkovi.
Pepa se práce nebojí. Naopak. Dovedně zachází s hráběmi či lopatkou. Polystyreny dokonce láme o hlavu, čímž baví kamarády. Všichni se při tom smějí. „Snažíme se lidem najít vhodné pracovní uplatnění. Předběžně jsme domluvení s hodonínskou Tesprou, kdy by naši klienti pomáhali. Zrovna Pepa je pro takovou činnost vhodný,“ tvrdí ředitel Zeleného domu.
Společně s pracovitým mladým mužem pak odnášíme další naplněnou bednu. Je hotovo. První várka smetí je pryč. Druhá musí počkat. Popelnice už je plná a navíc – čas se nachyluje k obědu. „Člověk musí mít k práci s mentálně postiženými cit a vztah k lidem. Je to denní kolotoč. Ráno dohlédnout na hygienu, jídlo nebo pomoci s oblékáním,“ vypráví Měsíček a míří za ženou, která hlasitě vyžaduje jeho asistenci.
To už se Eva vrací z procházky. Naopak, já jsem na odchodu, mise v Zeleném domě Pohody končí. Ještě než vykročím, dostávám velmi milou odměnu. „Kdy zase přijdeš?“ ptá se Eva a obejme mě na rozloučenou.
