„Nevěřil jsem, že budu úspěšný,“ řekl Dubanchet zpravodaji CNN ve Varšavě, když dokončil svou 3000 kilometrů dlouhou cestu. „Myslel jsem, že budu mít čtyři nebo pět dní hlad, a pak si něco budu muset koupit,“ dodal. Překvapila ho ale prý hojnost vyhozeného jídla, které dokázal nasbírat z odpadků supermarketů, pekáren a restaurací. Pohodlně se z nich uživil na celé cestě přes Lucembursko, Belgii, Nizozemsko, Německo a Českou republiku až do Polska.
Cestou se tento bývalý zaměstnanec restaurace rychlého občerstvení dozvěděl cenné informace o zvyklostech vyhazování odpadků v zemích, které navštívil. „Snažím se protestovat proti masivnímu plýtvání potravinami. Je to naprosto absurdní a zbytečné,“ řekl Dubanchet, který svou cestu naplánoval v době, kdy běží Evropskou unií vyhlášený „Rok proti plýtvání jídlem“.
„Plýtváme spoustou dobrých zdrojů. Kolik vody, energie a znečištění stojí něco vyprodukovat, jen aby to pak skončilo v koši. A miliony lidí přitom hladoví.“ Cestou se držel přísného pravidla jíst jen to, co je vyhozené nebo k vyhození určené. Pokaždé se zeptal na dovolení v supermarketech nebo restauracích, než se ponořil do jejich odpadků. Občas ale musel přelézt nějaký ten plot, aby se ke kontejnerům dostal. V některých zemích pro jeho snažení měli větší pochopení než v jiných.
Francouzsky cyklista B. Dubanchet |
„V České republice to bylo hodně složité,“ řekl. „Lidi nechápali, čeho se můj projekt týká. Mysleli si, že jsem bezdomovec. Nechápali cizince, který po nich chce jídlo z koše. A všechny supermarkety měly své odpadky velmi dobře uzamčené. Celé dny jsem jedl jen chléb.“
Nejsnazší zemí pro hledání v koších podle něj bylo Německo - ne proto, že by tam bylo vyhozeného jídla víc, než jinde, ale proto, že lidé jeho misi lépe chápali a přijímali. „Myslím, že všechny ty země plýtvají asi tak stejně. Supermarkety ve všech zemích fungují podobným způsobem: Ovoce a zelenina musí vypadat dokonale. Ty kousky, které dokonalé nejsou, končí v koši.“
„V Německu můj projekt podporovala spousta lidí. Někdy mi v supermarketech po mé žádosti řekli: 'Zeptejte se šéfa'. A šéf odpověděl 'ne'. Ale pak se ten první člověk vrátil zpátky a povídá: 'Omlouvám se, můj šéf je pitomec, vraťte se později a já vám něco připravím'.“ Také Lucembursko je podle něj zemí pro lovce v kontejnerech zaslíbenou.
V rámci své mise absolvent oboru udržitelného rozvoje navštěvoval školy a vysvětloval, oč se snaží - zatímco přikusoval zbytky ze školní jídelny. I když připouští, že se mu po čase strava složená hlavně z okoralého chleba a syrové zeleniny začala zajídat, zažil i několik výjimečných okamžiků. Jeden z těch nejlepších během svých nejtemnějších dní v České republice.
„Dorazil jsem do veganské restaurace v Praze, kde měli tak plno, že museli zákazníky odmítat,“ vzpomíná. „Vysvětlil jsem číšníkovi, co dělám, a on se za chvíli vrátil s nádherně naaranžovaným talířem jídla a zeptal se: 'Chcete tohle?' Byla to špatně vyřízená objednávka a oni by to museli vyhodit. Byl jsem hladový a přijel jsem ve správný čas na správné místo,“ dodal.
Francouzsky cyklista B. Dubanchet |
Mezi další lahůdky, na které vzpomíná, patří sklenice medu a sušených meruněk, kterou našel v Německu. Byly to ale i konzervované potraviny vyhozené v Lucembursku nebo plato 12 vajíček vyhozených proto, že jedno z nich bylo prasklé. Dubanchet doufá, že se mu v budoucnu podaří navázat spolupráci se supermarkety a restauracemi a najít způsoby, jak snížit plýtvání. Nevylučuje ani, že se vydá na další „popelnicové mise“.
„Proč ne? Jde jen o to, že když nejíte nic jiného, než to, co najdete v odpadcích, pak se musíte dlouho obejít bez toho, co byste jíst chtěli,“ řekl. „A taky to byla hodně dlouhá doba, za kterou jsem neměl ani jedno jediné pivo,“ dodal.