Kantorů, kteří jsou něčím výjimeční, má každá škola většinou několik. Nezáleží přitom na tom, jestli učí český jazyk, matematiku nebo třeba hudební výchovu. Podstatné je, co žákům dají do života, jak se k nim chovají a jak na ně studenti budou vzpomínat.
Jako první je většinou ovlivní učitelé na základní škole. Do vzpomínek se vryjí třeba svou laskavou povahou, trpělivostí, nebo naopak svéráznými učebními metodami.
Jungmannova základní škola v Berouně takových učitelských legend měla a má hned několik. Pedagogové jako Marie Zykánová, Věra Cihlářová, Eva Košuličová nebo Jiří Podrazský mají každý své věrné žáky, se kterými jsou dodnes v kontaktu.
K těm, na které se nezapomíná, se řadí i Eva Machová, učitelka matematiky a zeměpisu.
Hody křídou
Do třídy vcházela většinou originálně se sklopenou hlavou a zdviženou paží, čímž upozorňovala na to, že hodina matematiky právě začíná.
„Žáci, vítám vás a těším se, jak si započítáme,“ říkávala Eva Machová na úvod hodiny.
Mezi její žáky patřil například Jaroslav Vožeh, který chodil do třídy takzvaných Einsteinů, kteří se zúčastnili celostátního kola matematické olympiády.
Vzpomíná na ni moc rád. Při jejích hodinách se totiž nikdy nenudil. „Když se nám něco podařilo, napsala do sešitu Pěkné! a za tři takové pochvaly byla jednička. To nás motivovalo. Když ale někdo vyrušoval, neváhala po něm třeba hodit křídu,“ smál se Jaroslav Vožeh. Evu Machovou měl od páté do deváté třídy stejně jako svoji třídní učitelku – češtinářku Evu Košuličovou.
Když Vožeh zlobil, chodil k ní do kabinetu na kobereček. „Seděla tam s paní učitelkou Zykánovou a hrály si na hodného a zlého poldu. Do kárání se tak občas vložila právě Zykánová a pravívala: Ale paní učitelko, já jsem si o tomto žákovi myslela, že je to chytrý a inteligentní chlapec, a ne takový lajdák, jak ho tady popisujete. A Košuličová na to zpravidla odpovídala: Ano, já jsem si to také myslela,“ popisoval Vožeh, který si vybavil i jiné zážitky.
„Když jsem měl špatné známky a potkal jsem paní učitelku Košuličovou na chodbě, tak zahoupala předloktím se slovy: Jaroslávku, takhle se nad tebou houpá Damoklův meč. Občas si na to vzpomenu, a vždy se musím smát,“ dodal Jaroslav Vožeh.
Mezi berounské školy, které mají učitelských legend opravdu mnoho, patří Gymnázium Joachima Barranda. To nedávno oslavilo sto let od svého založení.
„My máme teď za třídního Ivana Hynka, který učí biologii a tělocvik. Nemáme si na co stěžovat, je prototypem čestného učitele,“ řekl student oktávy berounského gymnázia Šimon Nachtigall. Rád prý bude vzpomínat také na chemikářku Stanislavu Pojerovou a na její hlášku: „H2S – smrdí jako pes.“
„Na jejích hodinách se často lámeme smíchy. Nebojí se nás rozptýlit i nějakými historkami ze svého rodinného života. Máme rádi, jak je bezprostřední,“ uznal Šimon. Souhlasila s ním i jeho spolužačka Catalina Tarano. „Je moc hodná a když má člověk nějaký problém, tak vám dokáže pomoci,“ doplnila Catalina.
Studenti prý budou určitě vzpomínat také na Marii Poledníkovou nebo na Josefa Belfína a na jeho proslavené: „A vo tom to je!“
Originální metody
Studenti si budou pamatovat také profesora, kterého považují tak trochu za podivína. Je jím profesor matematiky a fyziky Antonín Novák.
„Má řadu nestandardních metod, ale asi i díky tomu dokáže některé studenty skutečně zaujmout. Nikdy nezapomenu, jak jsme s ním šli měřit řeku pravítkem. Měli jsme si na tom natrénovat vzdálenosti,“ smála se studentka Aneta Justychová.
Svérázný pedagog, který ale patří do každého učitelského sboru, je Antonín Novák také podle ředitele berounského gymnázia Stanislava Lidinského.
„Přesto, že má nestandardní učební metody, pokládám ho za výborného matematika. Pro nadané studenty byl vždy přínosem. Pravdou je, že když jdu k němu na hodinu, tak mě zpravidla něco překvapí. Vždy se tam objeví nějaká originální myšlenka, postup nebo experiment. Nikdy to není prostoduché,“ komentoval hodiny Antonína Nováka ředitel školy Lidinský.
