Íránského manžela si vyhlédla z výlohy | E15.cz

Íránského manžela si vyhlédla z výlohy

Čtrnáct let žila Ladislava Dilmaghani v Íránu. Odešla, aby synové nemuseli do války s Irákem.

Začínala několikrát od nuly. Přesto z Ladislavy Dilmaghani nesrší hořkost, ale obrovská energie a chuť stále jít dál. Až ji z firmy pustí do důchodu, napíše možná knihu o odchodu do Íránu, pečení vanilkových rohlíčků pro tamní mlsouny nebo pozorování bomb při irácko-
íránské válce.
Vyrostla ve vojenské rodině, přesto se z ní vyklubala bohémka a rebelka. V sedmnácti letech si střihla roli Hamletovy matky. Nejistě přiznává, že kdyby nebyla líná, vydala by se možná na hereckou dráhu jako její teta Naďa Urbánková.
Nakonec získala výuční list jako aranžérka výloh. Právě když v roce 1968 instalovala kytky, plakáty a fotky prezidentů do jedné v Táboře, potkala budoucího manžela. U výlohy s krásnou dívkou v minisukni se musel zastavit. „Vypadal jako chansoniér Aznavour,“ říká šedesátiletá Ladislava.
K rozhodujícímu, už mimoskelnímu setkání s Jafarem, který byl tehdy na stáži v sezimoústeckém Kovosvitu, došlo o pár týdnů později. Ladislava se s pochroumaným kotníkem belhala domů, když u ní zastavil Volkswagen Brouk. Po roce přišly zásnuby, mladí neodkládali ani odjezd do Jafarovy domoviny. „Táta jako voják a komunista nebyl nadšený. Írán byl přece kapitalistická země,“ vzpomíná žena, která se za svobodna jmenovala Štarmanová. Maminka se zase musela ujistit, že dceru budoucí zeť nevymění za krávu. „Vaše dcera nejede do Indie. U nás máme velbloudy,“ ujistil ji prý Jafar.
Odjezd snoubenců ale zkomplikoval náčelník na pasovém oddělení. Potvrzení o těhotenství prohlédl, zmačkal, vyhodil a Jafar odjel sám. Ladislava poté skončila s traumatem v nemocnici. Odjet jí pomohl až dopis do české prezidentské kanceláře a i další směřovaný íránské císařovně. Ještě ve vlaku ji ruští průvodčí přemlouvali, ať se vrátí. Nepřemluvili. První roky v severoíránském městě Tabriz rodina trávila u mužových rodičů. Od nich se naučila ázerbájdžánštinu, díky televizi rozuměla i častější perštině. Když syn nastoupil do školy, doučila se jazyk úplně. To už rodina bydlela na novém sídlišti u továrny, kde muž pracoval.
„Všechno bylo fajn, cizí jsem se necítila. Manžel se mě ptával, jestli se mi stýská po mamince. A mně se stýskalo po lese,“ popisuje. Smutky rozháněl už druhý syn Pedram i děti, které si k nim chodily hrát. Lákaly je české knedlíky, cukroví a pohádky.

Šátek nosit nemusela

V Tabrizu založila Ladislava s kamarádkou íránskou mateřskou školku. To, že v ní učí cizinka, bylo pro bohatší matky důkazem prestiže. Na léto 1980 zase odjela Ladislava s dětmi na prázdniny do Čech. V září vypukla válka s Irákem. Protože zasáhla jen jih Íránu, rozhodla se Ladislava vrátit. Nosila už nejmladšího Ruina.
V bytě v Tabrizu ji vyděsila zalepená okna a těsnění z dek. Válka byla ale opravdu daleko. Se syny pak sedávala na parapetu a pozorovala prolétávající letadla a pokusy íránských děl je sestřelit. Záhy přišla první omezení. Když vládu převzal Ajatolláh Chomejní, musely všechny ženy nosit šátek, rukávy, později i čádor nebo dlouhé kalhoty a kabát. Od muže, který nebyl aktivním muslimem, ale omezení nezažila.
I proto mohla podnikat. Vymýšlela další způsoby přivýdělku. Íránci milovali západní zboží, za války nedostupné. Metodou pokus omyl došla ke správné ingredienci pudingu, natiskla sáčky, plnila je a šla prodávat. „Já blbá to ale napsala v perštině. Poptávka by byla velká, kdyby byl název anglický,“ klepe si na čelo.
Dalším zklamáním bylo, když ji přítelkyně – kolegyně oznámila, že školku musí zavřít. Pak ale Ladislava zjistila, že provoz jde dál, jen bez ní. Kamarádka ji podrazila. Přivýdělek si ale opět našla. Její vanilkové rohlíčky mizely z luxusních tabrizských podniků.
Válka pokračovala. Protože osmnáctiletí a starší už padli, povolávala armáda mladší ročníky, brzy mělo dojít na patnáctileté. „To už byl věk Farida. Po čtrnácti letech jsem sbalila kufry,“ popisuje.
Manžel ji do Československa ale nenásledoval. O tři hochy se starala sama, často měla tři práce naráz. Muž se nakonec odstěhoval, ale do Německa. „Tam už jsem kluky nechtěla tahat, chodili už do školy. Když nemohli mít domov v Íránu, chtěla jsem, aby ho měli tady,“ vysvětluje. Navíc nechtěla žít jen ze štědrosti sociálního systému. Ještě před revolucí pracovala Ladislava v propagačním oddělení velkého podniku. Po roce 1990 rozjela v Táboře reklamní agenturu, tam se opět dočkala podrazu. Nyní pracuje v plánské reklamce, kde si ji drží, i když by už mohla jít do důchodu. Až ji pustí, sepíše snad konečně své paměti. „To mě napadlo po tom, co vyšla kniha Bez dcerky neodejdu. Mrzelo mě, že autorka mluví o své velmi špatné zkušenosti tak, jako by se týkala celého Íránu. Moje zážitky byly přitom jiné,“ ohrazuje se Ladislava Dilmaghani. Její kniha by se mohla jmenovat Odešla jsem se syny.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!