Fotografie však nelze chápat jako dokumenty; natolik jsou stylizované. O hloubce autorského záměru vypovídá nejen vzpomínka Becherové, kdy „často bylo třeba posunout celé vlaky“, i rozhodnutí zachycovat komplexy jako statické objekty bez dynamiky. Snímky jsou proto prosty lidí, neboť slovy autorů tváře a postavy příliš odvádějí pozornost od staveb, zachycují „monstra“ převážně mimo provoz. Tedy i bez kouře z komínů, jedné ze základních konotací pojmu průmysl, černobílé ladění pak odstraňuje další: ve stupních šedé není možné rozlišit špínu od podkladu či pozadí. A záměrná je i expozice: objekty jsou focené proti difuznímu světlu zatažené oblohy.
Zvolená stylizace zdůrazňuje repetetivní charakter inženýrských a architektonických řešení. Tento prvek je na probíhající výstavě umocněn zachycením dílčích témat v krátkém časovém intervalu: stavby nejenže pocházejí ze stejného období, lze předpokládat, že zároveň byly paralelně inovovány na totožný technologický standard. Jejich individualita proto vzniká až zasazením do kontextu krajiny a ostatní zástavby.
Figuruje zde i určitá individualita národní. Děsivě křehké dřevěné konstrukce amerických důlních věží střídají různá pojetí rozhraní industriální a obytné zástavby včetně nekonečných bloků s individuálními vchody ve waleských hornických osadách. Na detailech pak lze pozorovat sociologické proměny prostředí: prázdná parkoviště padesátých let se postupně plní a rozrůstají, mění se vinutí železničních tratí i objem a charakter skrývek, mizí haldy vraků předtím lemujících ocelárny.
Krásy industriální architektury již dávno nejsou okrajovým fenoménem, a byly to právě práce manželů Becherových, které nejenže inspirovaly generace následovníků, ale vytříbeným provedením obor povýšily na vysoké umění. Probíhající výstava totiž mimo jiné připomíná i to, že vertikály industriálních staveb jsou stejného rozměru a charakteru jako těch sakrálních.
Bernd & Hilla Becher: Doly. Hutě
Galerie Rudolfinum
Výstava trvá do 3. června
Hodnocení: 90 %
Autor je spolupracovníkem redakce
