Ze záplavy souborů podobných jak vejce vejci se Opeth vydělili již debutem, status výjimečné kapely jim však vyneslo až druhé album Morningrise. V až dvacetiminutových epických kompozicích se komorní zátiší střídala s dynamickými pasážemi, hrubý vokál s melodickými linkami a inspirace tehdy aktuální s těmi ze šedesátých a sedmdesátých let. Třetí LP My Arms, Your Hearse vývoj typického znění skupiny uzavřelo, páté Blackwater Park pak znamenalo definitivní dospění v rovině produkce.
Desky následující charakteristický styl skupiny rozvíjely, aniž by jej výrazněji posouvaly. Proto novinka Heritage působí tak překvapivým dojmem, byť první dvě pro ni napsané písně se rovněž nesly v tradičním duchu a přes palubu šly až po dokončení ostatního materiálu. Opeth nechali na novince do plné krásy rozkvést inspirace progresivním rockem sedmdesátých let, známé z předchozích nahrávek.
Žánrové zařazení před čtyřiceti lety ještě neznačilo samoúčelnou instrumentální bravuru jako spíše snahu o vybočení z tradičního – lineárního – chápání kompozice, respektive o narušení ustálené práce s motivy. Masivní zvuk předchozích alb nahradily křehké, izolované tóny kytar a klávesových nástrojů, místo propracovaných kompozic často dostala prostor intuice, díky níž některé skladby vyznívají roztříštěně.
Zřejmě jen málokdo věřil, že by se úspěšná kapela vzdala svého kopyta a vydala se směrem, kam ji řada fanoušků nebude s to následovat. Navzdory (místy opravdu otravným) citacím a parafrázím klasiků deska navíc představuje tvrdý oříšek i pro starší posluchačskou generaci. Vyrůstá sice z důvěrně známé estetiky, obohacuje ji však prvky odjinud (dřívější tvorba, „jiný“ folk), výsledkem tudíž není retro, ale zcela nový výraz. Na desáté album zavedeného interpreta je to krok mimořádně odvážný, v případě Opeth však i přes dílčí výhrady krok správným směrem.
Opeth: Heritage
Vydavatel: Roadrunner Records, 2011 Hodnocení: 80 %
Autor je spolupracovníkem redakce
