Bojiště Černé moře. Útoky na lodě ohrožují světový trh s potravinami, chybí obilí i hnojiva
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Černé moře se kvůli ruské válce proti Ukrajině stalo jednou z nejnebezpečnějších oblastí pro lodní dopravu.
- Chybějící vývoz obilí nebo oleje se potkává se suchem, jevem El Niño i s konflikty na Blízkém východě.
- V sázce je světová potravinová bezpečnost, hrozí prohloubení konfliktů a nestability, píše businessový newsletter 11am.
Černé moře v posledních týdnech Evropské unii ukazuje, jak může vypadat moderní válka na pomezí šedé zóny. Drony zde útočí na přístavy, terminály a dopravní lodě – a to už i ve vodách členských zemí EU. Nejde ale jen o jedno z bojišť Ruska proti Ukrajině a potažmo Evropě. Jde především o významný uzel obchodu s potravinami a hnojivy, kde vyhrocená bezpečnostní situace může dále zhoršit globální potravinovou bezpečnost.
Rusko i Ukrajina stupňují vzájemné útoky už od léta. Kyjev útočí na plavidla v Černém i Azovském moři a do hledáčku se mu dostal také přístav Novorossijsk, kde se nakládá obilí a ropa. Rusové zase bombardují přístavy kolem Oděsy a jejich proudové drony – které zároveň terorizují ukrajinská města – míří rovněž na obchodní lodě a tankery.
Během října zasáhly drony, se vší pravděpodobností ruské, nejméně pět obchodních plavidel v blízkosti Rumunska a Bulharska – zčásti patrně i ve výsostných vodách těchto dvou členů Evropské unie. Právě tudy vede hlavní exportní trasa z ukrajinských přístavů k tureckým úžinám a dál do Středozemního moře.
Aby toho nebylo málo, už v srpnu Rumunsko zničilo námořní dron nesoucí výbušniny v blízkosti těžební plošiny Neptun Deep. Jedná se o největší rumunský projekt těžby plynu v Černém moři, jež by měla být zahájena příští rok s kapacitou kolem osmi miliard kubíků.
Černé moře je tak dnes jednou z nejméně bezpečných oblastí pro námořní přepravu. V roce 2026 zde zemřelo zhruba 30 námořníků, což je víc než v Hormuzské úžině. Hodnocení rizik se pochopitelně propisuje i do pojištění, jehož cena závratně stoupá, popřípadě jej pojišťovny přestávají nabízet úplně. Ukrajinská vláda proto nově nabízí rejdařům náhradu až 80 procent nekrytých škod.
Hrozí „dokonalá bouře“
Jenže ztráty rostou. Ukrajina každým dnem tratí na narušení exportních tras kolem 60 milionů eur (1,46 miliardy korun) a vyváží méně než polovinu svého potenciálu. Hlavní přístavy, kudy Ukrajinu běžně opouští až 90 procent obilného vývozu, tedy Oděsa, Čornomorsk a Pivdenne, stojí. Pokud se situace nezlepší, může země podle ministra zemědělství Tarase Vysockého přijít do června nejméně o osm miliard dolarů, tedy zhruba 20 procent celkových příjmů z exportu.
Rusko na tom není o moc lépe. Ztráty však může aspoň zčásti kompenzovat díky vysokým cenám ropy. I když celkový objem jeho exportu ropy také klesá, příjmy nikoli: v září Rusko vyvezlo méně ropy než v červnu, ale hrubá hodnota exportu narostla. Země tak nadále těží z nestability způsobené krizí v Hormuzském průlivu.
Narušení obchodu však nedopadá zdaleka jen na Rusko a Ukrajinu. Černé moře je v současnosti vedle Hormuzské úžiny a průlivu Báb al-Mandab jedním ze tří nejvýznamnějších „úzkých hrdel“ globální potravinové bezpečnosti. Ukrajinská pšenice, která je tudy běžně exportována do světa, tvoří normálně zhruba deset procent světového trhu, a dohromady s ruskou – teď včetně sklizně z okupovaných částí Ukrajiny – dokonce nějakých 25 procent. V září dosáhly ceny pšenice úrovně zaznamenané naposledy na začátku roku 2023. Od té doby sice poklesly díky uvolnění globální nabídky, i tak je ale vyřazení dvou třetin ruské a až 90 procent ukrajinské exportní kapacity nepřehlédnutelné.
Dopad na globální potravinovou bezpečnost mají rovněž narušené dodávky slunečnicového oleje a hnojiv. Ruská hnojiva, jejichž export přes Černé moře je v současnosti přerušený, představují kolem tří procent globálního trhu. To se pravděpodobně podepíše na příštím zemědělském cyklu – tedy na celém procesu od podzimní přípravy půdy a hnojení až po budoucí sklizeň, jež bude kvůli nedostatku živin výrazně chudší. Tento výpadek se navíc sejde s letošním suchem, efekty konfliktu v Hormuzu a Báb al-Mandabu a intenzivním klimatickým jevem El Niño.
Hrozí tak „dokonalá bouře“, která kromě humanitárních dopadů prohloubí konflikty a globální nestabilitu. Je na pováženou, že se tak děje souběžně s krácením rozpočtů na rozvoj a humanitární asistenci: členské státy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj na ni v roce 2025 vynaložily meziročně o více než třetinu méně.
Co na to Evropa?
Evropská unie se k problému staví trojím způsobem.
Pomáhá Ukrajině, aby zůstala napojená na světové trhy. Řešením je pozemní cesta, jíž může ukrajinské obilí putovat do evropských přístavů a dál po moři tam, kam je třeba. Jenže provoz takových pozemních koridorů je jednak drahý a zvyšuje tranzitní náklady, jednak je politicky citlivý. Důvodem je minulá zkušenost, po níž ve státech jako Polsko panují obavy, že bude ukrajinské obilí odkloněno na domácí trhy a poškodí místní zemědělce. Rusko se navíc tranzit po zemi snaží znemožnit útoky na pohraniční infrastrukturu.
EU se více zaměřuje také na posílení námořní bezpečnosti, a to jak výstavbou kapacit, tak úvahami o reformě rozhodovacích mechanismů v krizích – například Evropskou komisí nově navrhovaný takzvaný krizový protokol. Jenže obojí je běh na dlouhou trať.
Klíčovou iniciativou je černomořské bezpečnostní centrum (Black Sea Security Hub) jako vlajková loď černomořské strategie, kterou EU přijala v roce 2025. Bude sídlit v rumunské Constanțě a bulharské Varně – velmi evropské, podvojné řešení – a jeho cílem bude propojit stávající kapacity tak, aby EU získala jasný, podrobný a aktualizovaný přehled o tom, co se na moři děje. Bude tak moci lépe předcházet a účinně reagovat na ohrožení námořní dopravy nebo kritické infrastruktury.
Centrum by mělo být propojeno s podobnými iniciativami v Baltském a Středozemním moři, a do budoucna dokonce i v Arktidě: čerstvě zveřejněná arktická strategie EU totiž předpokládá vznik právě takového hubu také v unijním „severním sousedství“. Významnými iniciativami jsou mimo jiné dronová koalice nebo takzvaný Eastern Flank Watch. Jde o projekt zaměřený na zabezpečení a opevnění východní hranice EU a schengenského prostoru – od Pobaltí až po Černé moře – proti vojenským a hybridním hrozbám z Ruska a Běloruska.
Námořní operace i větší tlak na Rusko
Brysknějším řešením by mohla být námořní operace v Černém moři pod hlavičkou Společné bezpečnostní a obranné politiky. Po ní ve své rezoluci, přijaté minulý týden, volá Evropský parlament. Doplnila by přesun průzkumných letadel, radarů a dronů do Černomoří, což minulý týden odsouhlasilo také NATO.
Nakonec EU usiluje o vytvoření komunikační strategie, která by cílila na země globálního Jihu. Ta má vyvinout silnější mezinárodní tlak na Rusko, aby přistoupilo aspoň na dílčí příměří s Ukrajinou a umožnilo tím obnovu zemědělských exportů na světové trhy.
Během zářijového zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku proto k tomuto tématu Evropa uspořádala setkání. Účast nebyla špatná, protože téma u těchto zemí pochopitelně rezonuje. Druhá věc je, že některé zvažují, nakolik se jim kritické vystoupení proti Rusku nemusí do budoucna vyplatit. Ať chceme, nebo ne, Moskva si nadále ve světě udržuje diplomatické páky. EU se tak snaží posunout globální Jih blíž ke svým pozicím. Zatím se jí daří aspoň razit protiváhu ruské propagandě, jež ohrožení světové potravinové bezpečnosti svaluje na Ukrajinu.
Své útoky v Černomoří pochopitelně stupňují obě strany. Jen jedna nicméně opakovaně demonstruje ochotu k příměří, zatímco druhá bezskrupulózně hranice konfliktu rozšiřuje, a to i směrem k EU. Ta proto musí nejen zvyšovat svou odolnost vůči ruským hybridním kampaním, ale rovněž zastavit jejich eskalaci. Jejím bezprostředním cílem je přetnout lana podpory, které EU bránící se Ukrajině hází.
Ondřej Ditrych vede analýzu Ruska a východního sousedství v Institutu bezpečnostních studií EU v Paříži a přednáší o velmocenských konfliktech na tamější Sciences Po. Je bývalým ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Působil též na vrchním velitelství spojeneckých sil NATO nebo v Belfer Center na Harvardově univerzitě.
