Podle webu Popsci.com spotřebovala datová centra ve Spojených státech za rok 2013 91 miliard kilowatthodin, tedy energii vyprodukovanou asi čtyřiatřiceti uhelnými elektrárnami. Téměř polovina je přitom využívána k chlazení samotného hardwaru, které je sice stále efektivnější, s rostoucími požadavky je však také stále nákladnější.
Řešení se snaží nalézt mimo jiné vědci v Microsoftu, kteří před dvěma lety nastartovali projekt Natick. Ten má přenést datová centra pod mořskou hladinu a kromě teploty snížit i odezvu koncových zařízení.
V roce 2013 začal Sean James, řadový zaměstnanec Microsoftu a bývalý mariňák, uvažovat o efektivnějším chlazení pro datová centra. Formou interního systému ThinkWeek se jeho nápad o podvodním datacentru dostal až k vedení, které schválilo vytvoření výzkumného týmu. Za dva roky Microsoft vypustil první prototyp, který podrobil několikaměsíčnímu testování v mořské vodě.
Chlazení a napájení v jednom
Datacentra, která dnes pohání sociální sítě, videoservery nebo emaily produkují každý den extrémní množství tepla. I když se chladící systémy neobejdou bez kapaliny, hlavním chladícím médiem stále zůstává vzduch. Pokud by se však vyměnil za chladnou mořskou vodu, mohlo by se tím vyřešit několik aktuálních problémů.
Kromě efektivnějšího chlazení může umístění do moře snížit energetickou náročnost i integrováním zdrojů energie, které budou pracovat s přílivem. Tím by také byla zajištěna i nezávislost na pevninské energii v případě výpadku proudů.
Microsoft také upozorňuje na to, že téměř polovina světové populace žije ve velkých městech a aglomeracích, které neleží dál než 200 kilometrů od moře. Umístěním datových center do oceánů by se tedy mohlo zefektivnit také doručování dat samotným uživatelům.
V neposlední řadě by datová centra pod vodou umožňovala rychlejší výstavbu. Zatímco na povrchu si vyžádá minimálně dva roky, Microsoft mluví v případě podmořských center o třech měsících. V Redmondu přitom mají s provozem datacenter bohaté zkušenosti – po celém světě jich mají více než sto. Firma přitom zaplatila za jejich provoz asi 15 miliard dolarů.
Problémy? Údržba i životní prostředí
Asi každého při čtení napadl zásadní problém – jak bude vyřešena údržba hardwaru. V běžných datových centrech se minimálně pevné disky vyměňují jako na běžícím pásu, což je při zavření do ocelového kontejneru se stlačeným dusíkem nemyslitelné. Projekt je však podle Microsoftu stále na počátku a kromě vyvinutí samotného systému uložení do moře má zahrnovat i nový hardware. Ten by měl opustit koncept klasických racků, které jsou využívány především pro snadnou údržbu – ta však nově nebude možná a racky tedy nebudou potřeba.
Microsoft počítá s tím, že kapsle po ponoření zůstane pod hladinou moře po dobu životnosti obsaženého hardwaru – tedy asi pěti let. Poté bude kontejner vyzvednut, opatřen novými komponentami a opět ponořen. Celkem by měl absolvovat čtyři tyto cykly, po nichž bude následovat recyklace.
Již při prvním testování se vědci zaměřili také na dopad na životní prostředí. Několika senzory sledovali například teplotu vody nebo produkovaný hluk. V případě prvního malého prototypu nezaznamenali žádné odchylky od normálního stavu, což by se však mohlo změnit u datacenter několikanásobně větších. I nepatrné zvýšení lokální teploty vody by potom mohlo vést k porušení rovnováhy životního prostředí. Bude tedy důležité najít rovnováhu mezi odlehčením životnímu prostředí na pevnině a novým vlivem na podmořský život.
Vývojový tým se v budoucnu hodlá se svým výzkumem přesunout od břehů Kalifornie i do dalších lokalit. Ve hře je Florida, ale také chladné vody severských států v Evropě. Ani o přibližném datu odhadovaného dokončení projektu zatím Microsoft nemluví a na podmořské cloudy si tak ještě budeme muset pár let počkat.
Článek vyšel na webu Živě.cz
