Mimi Lan: Šitím k pravému češství
Máte hezkou brož,“ komentuje Mimi s úsměvem outfit číšníka v dejvické kavárně. Ten se lehce začervená, poděkuje a odchází se širokým úsměvem. A přesně tak působí jedna z výrazných návrhářek pražské módní scény i na mě. Dcera vietnamských malířů přijela do bohémské Prahy za svou matkou, která tady studovala na AVU. V roce 1993 se jako patnáctiletá ocitla ve městě, kde nikoho neznala, neuměla jazyk. A právě tam někde začala její vášeň pro šití. Všechny kousky ze začátku vyšívala ručně dvojitým stehem. Neměla ani šicí stroj.
„Asi to byla nějaká forma terapie, cítila jsem se hrozně osamělá,“ říká teď už s úsměvem Mimi, která si nejdřív na dálku dodělala střední školu v Hanoji a pak se přihlásila na českou vysokou školu. Mezitím stále šila hlavně pro sebe a občas něco prodala spolužákům nebo v krámku své matky ve Štěpánské ulici. „Ze začátku jsem za to ani nechtěla moc peněz, byla jsem ráda, že se mé kousky líbí a bude je nosit také někdo jiný než já.“ Mimi chtěla původně jít ve šlépějích svých umělecky orientovaných rodičů, nakonec ale zvolila studium na pražské Fakultě sociálních věd UK. „Nedovedete si představit, jaké to je, dělat všechny ty zkoušky v češtině. Neměla jsem jako cizinka žádnou výjimku. Jsem za to ale ráda, protože ta škola mi vlastně dala klíč k české kultuře,“ říká Mimi, která miluje české jídlo, hlavně tlačenku a utopence.
„Utopenec byl prvním českým jídlem, které jsem po příjezdu před 22 lety jedla. Je to stejně jako naše jídlo tučné, kyselé, slané, kořeněné a trochu pálivé, takže jsem ze začátku vůbec nevěřila, že to není vietnamské.“ Nejčastěji se chodí se svým mužem Jakubem najíst do dejvické hospody U veverky. „Celých 22 let se snažím naučit pít pivo, ale bohužel mi to vůbec nejde. Zkoušela jsem to například i v Bruselu, kde mají velkou nabídku ovocných piv, ale je to děs. Hořká chuť a k tomu ještě malina?“ říká se smíchem návrhářka.
Všechny modely zdědí dcera
Každý víkend jezdí s mužem a dvěma dětmi na chalupu do jižních Čech a v létě za rodinou do Vietnamu. „Tátovi je 82 let, jezdí na motorce, paří, maluje a je výborný kuchař. Pokaždé se těší, až naučí zetě a vnuka novým věcem. Posledně tak třeba ochutnávali hady.“ V Hanoji, kde vyrostla, si každé léto zajde do oblíbené vývařovny nudlí. Zbytek města už ale radši neprozkoumává.
„Hanoj byla krásná, jak ji pamatuji. Spousta domů v koloniálním stylu, noblesní činžáky. Každý rok se to bohužel mění. Ve Vietnamu nefunguje něco jako památkový úřad, ty domy kupují lidé, kteří nemají vkus, bourají je a místo nich staví budovy, které jsou jedna jako druhá,“ říká návrhářka, která se po měsíci stráveném ve Vietnamu netrpělivě těšívá do Prahy. „Tady jsem vystudovala, vdala se, mám tu děti a práci. Do Vietnamu si jezdím odpočinout a setkat se s rodinou. Mám to jako takovou hanojskou variantu české chalupy.“
Mimi momentálně pro svou značku La femme MiMi vytváří modely, podle nichž šijí její tři švadleny. V ateliéru už jí visí kolekce na jaro–léto 2016. Ve své tvorbě se inspiruje všude kolem sebe. Sama nosí většinou věci své značky, protože kdo jiný by měl nosit její kousky než ona sama? „Pětiletá dcera se mě vždy ptá, jestli to jednou zdědí, takže chci, aby moje věci byly nadčasové nejen střihem, ale i použitím kvalitních materiálů.“ Zbytek šatníku doplňuje oblíbenými značkami jako Leeda nebo Sistersconspiracy. Když zrovna nepracuje, ráda si zajede do Berlína na koncert nebo výstavu.
„Naposledy jsem byla na Bowiem a Lykke Li,“ říká Mimi. Je prý ráda, že přijela do Čech až po revoluci a chytla vlnu mladých lidí, kterým se najednou otevřel svět a mohli začít nadšeně cestovat a poznávat nové věci. „Pořád jsem jednou nohou ve Vietnamu, ale Čechy jsou můj domov.“
