Do komnat jindřichohradeckého zámku se dostane každý, kdo zaplatí vstupné. Jaké je to odemykat zámecké dveře a vykládat návštěvníkům o životě jeho obyvatel, vyzkoušel na vlastní kůži redaktor Sedmičky Adam Hudec, a to hned počáteční den sezony. Je prvního dubna. Hodiny ukazují půl deváté ráno a kancelář správy zámku bzučí životem. Kastelán Václav Bis doupravuje poslední detaily na jarní výzdobě expozice, stálý průvodce Tomáš Krajník školí novou průvodkyni. Správce depozitáře Miroslav Malík podepisuje zapůjčení krejčovské figuríny z třeboňského zámku. Sezona je oficiálně zahájená.
První návštěvníci
„V dubnu je přístupná pouze základní trasa A, nazvaná Adamovo stavení,“ říká pokladní Iveta Žillová. „Chodíme pět prohlídek denně, první odchází deset minut po desáté, poslední ve čtvrt na čtyři,“ dodává.
Průvodce jsem tady minulou sezonu jako brigádník dělal. Jenže i tak si musím příslušný text zopakovat. Je to třicet stran textu a poznámky. „Jsou to nejčastější návštěvnické otázky a odpovědi. Samozřejmě není čas přednášet všech třicet stran textu, průvodce si sám musí vybrat,“ vysvětluje Krajník. Umět musím i přehled stavebních slohů a rodokmen majitelů zámku.
Dostávám přidělenou prohlídku v jednu hodinu a deset minut. Před kovanou mříží u vstupní brány na mě čekají čtyřčlenná česká rodina a tři Němci se zapůjčenými překlady textu. Odemknu dveře, odtrhám kontrolní útržky vstupenek a celá prohlídka může začít.
Svůj výklad zahajuji na schodech do patra, u obrazu Dělení růží. Návštěvníci přikyvují, legenda o původu jihočeských pětilistých růží je známá a kopie obrazu visí například na zámcích v Českém Krumlově nebo v Třeboni.
Během prvních dvou pokojů seznamuji svou skupinu s pány z Hradce, šlechtickým rodem, jehož zakladatel Jindřich Vítkovec nechal podle zprávy z roku 1220 postavit na skalnatém ostrohu nad soutokem Nežárky a Hamerského potoka středověký hrad.
Netrvá dlouho a ocitáme se v období renesance, kdy se za Adama II. z Hradce z hradní pevnosti stal reprezentativní zámek podle vzoru italských renesančních paláců.
Návštěvníky ale víc než vybavení pokoje zajímá syfilida, kterou se šlechtic nakazil při válečném tažení proti Turkům. „A to ty jeho děti pak byly normální?“ ptá se žena středních let. Trochu se zapotím, ale odpověď naštěstí znám: „Jáchym Oldřich trpěl těžkou padoucnicí. Jeho smrtí vymřel rod pánů z Hradce. A z jeho sestry se tak stala jedna z nejbohatších nevěst v Čechách,“ odpovídám.
Nemarním čas a začínám vyprávět o roce 1604, kdy se s poslední žijící členkou pánů ze zlaté růže oženil Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. „O tom jsme se učili ve škole,“ vyhrkne překvapeně jedna z mladých návštěvnic. Potěšen jejím zájmem ukazuji celé skupině obraz, na kterém je zachycená druhá pražská defenestrace – jedna z klíčových událostí Slavatova života.
Domácí násilí na zámku
První část prohlídky je za námi. Vracíme se na vstupní chodbu. Před návštěvníky se na obraze zjevuje tolik známá bílá paní Perchta z Rožmberka. Její nešťastný příběh návštěvníci znají už skoro nazpaměť. Návštěvnice ještě utrousí poznámku o domácím násilí, které Perchtu potkalo, a můžeme pokračovat.
Z renesance najednou vcházíme do baroka, kdy zámek vhodným sňatkem připadl poslední rodině majitelů – Černínům z Chudenic. Jednotliví členové rodu na nás shlížejí z obrazů a spolu s návštěvníky pečlivě poslouchají mé povídání o největším jihočeském obrazu. Při zmínce o zajímavě tvarovaných kamnech bez dvířek se návštěvníci choulí do svých kabátů. Není divu, teploměr v místnosti ukazuje čtyři stupně nad nulou.
Příliš času už nezbývá. Vycházíme na velké arkády, kde se nám naskýtá neobvyklý pohled na nádvoří zámku. Padá dotaz na filmy, které se tu točily. Usmívám se. Odpověď už mám dávno nacvičenou. Jsou to Svatby pana Voka nebo třeba Bathory.
Prohlídku končíme v rondelu, kde se zpod podlahy už dávno neozývá živá hudba. Loučím se se skupinou. Byli příjemní. Myslím na letní průvodce, kteří budou mít trochu ztížené podmínky. Mezi sedmi pozornými posluchači a téměř nekontrolovatelnou skupinou pětačtyřiceti turistů je velký rozdíl.
Po odchodu poslední prohlídky tiskne pokladní uzávěrku. Během prvního dne přišlo jen několik tuctů návštěvníků, ale zámečtí jsou optimisté. Při vzpomínce na loňské letní měsíce, kdy fronty na lístky stály až venku na druhém nádvoří, k tomu mají důvod.
