Je to nepřehlédnutelný a tvrdohlavý muž. Jak jinak. S beránčí povahou by sotva za své jméno mohl psát Podnikatel roku 2014 na Vysočině, spoluzakladatel Nadačního fondu proti korupci, člen zastupitelstva města Humpolec, zakladatel Českého svazu malých nezávislých pivovarů, Brand manager ČR, Marketingový manažer ČR, Pivovarská osobnost století, generální ředitel rodinného pivovaru Bernard. Seznam rolí, kterých se Stanislav Bernard v životě zhostil, je dlouhý. Od jisté doby k nim patří i ta jogínská.
Kdy jste se začal zajímat o jógu a meditaci?
Asi před čtyřmi lety. Předtím jsem měl úplně jiné zaměření. Posledních pětadvacet let, co jsme v Humpolci začali vařit pivo, bylo neskutečně hektických. V prvních deseti letech podnikání jsem byl jak uragán, a čím víc jsem toho vyřizoval, tím víc mě to bavilo. V pivovaru jsem byl od rána do noci. Když se však člověk orientuje jen navenek a jede v dílčích metách a snech, po jejich splnění začne jít většinou dolů, a tak se ve mně po letech začalo pomaloučku něco měnit. S pivovarem jsem byl absolutně ztotožněný, jen to už jakoby nedávalo takový smysl. Byla to předzvěst hlubokého vyhoření. Dál jsem jel v zajetých kolejích, ale vnitřně jsem spokojený nebyl. A pak mě můj skvělý kamarád a náš bývalý grafik Vláďa Horecký, který vytvořil naše firemní logo, přivedl ke knihám Šrí Ramana Maharšiho a k józe.
K józe vás ale také prý přivedla bolavá záda.
Šlo to ruku v ruce. Záda jsem měl v hodně špatném stavu zřejmě z velkého množství stresu a teď se to zlepšuje nejen díky józe, ale taky proto, že jsem zvolnil. V listopadu jsme byli v Indii, projeli Kéralu a Tamilsko a navštívili mého kamaráda, ájurvédského lékaře Jamese. Mimo jiné dokáže nastartovat proces, který působí hluboce léčebně a regeneračně na záda. V Indii mi došlo, že už je čas začít praktikovat jógu pravidelně i doma, a od té doby to dělám prakticky každé ráno, a když to vyjde, tak i večer. Je mi šedesát let, když tak dlouho pracujete na tom, aby se něco zhoršilo, nelze očekávat okamžité zázraky, ale cítím, že to funguje a že se vše pozvolna mění k lepšímu.
O jaký druh jógy jde?
Jde o vnitřní prožitkovou jógu a já se ji učím a praktikuji podle indického učitele dr. Mukunda V. Bholeho a české jogínky Hany Eassey. V bývalém režimu komunisté jógu zakazovali. Před revolucí tady tak byl zásadní akcent na fyzickou stránku věci, kdy si lidé šli víceméně zacvičit a nic víc neřešili. Skupinky lidí usilujících i o vnitřní poznání byly napůl tajné. Tradiční indická jóga je totiž především cesta k sobě a způsob, jak se prostřednictvím vlastního těla, dechu a uvědomění dostat k podstatě. Ásana je jenom prostředek k tomu, aby se v těle aktivovaly určité energie, ale člověk je přitom ponořený v meditaci, protože dalším cílem je nejprve zpomalit a pak zastavit stálý kolotoč myšlenek. Teprve potom to začíná být opravdu zajímavé.
Proto se taky používají dechové a čisticí techniky, při nichž lze v těle vnímat základní životní projevy. Dříve jsem se věnoval mnoha sportům, proto je pro mě nyní i při meditaci přijatelnější, když dělám alespoň nějaké, byť velmi zpomalené pohyby a nemusím jenom sedět v lotosovém sedu. Jóga znamená sjednocení našeho malého individuálního já s nekonečně vyšším univerzálním principem. Její pravidelné praktikování vede k celkovému pročištění a prosvětlení těla i mysli a postupně k tomu, že tyto kvality pronikají do celého života. Je to dobrodružné poznání.
Co to ovlivňuje konkrétně?
Běžně to je tak, že devadesát procent našeho konání jsou automatické reakce, o kterých vůbec neuvažujeme. Reagujeme většinou podle starých vzorců převzatých v raném dětství, a to nám brání být pozorní a vědomí. Přináší to mnoho laciných sporů a zhoršuje to naprosto zbytečně naše vztahy s druhými. Sám na sobě nyní pozoruju velmi často, že se něco dotkne nějakého mého citlivého místa a já zareaguju podle vzorce tak, jak to mám zažité. Třeba se naštvu a hned cítím, jak se mi cosi pumpuje do těla. Jakmile se to rozjede, už to většinou nejde zastavit a musí to odeznít. Proto je zásadně důležité pochopit celý tento mechanismus a postupně jej začít měnit.
V souvislosti s touto cestou se hovoří o bdělosti a schopnosti být v přítomnosti tady a teď. Už jsem si zavedl takové pravidlo, že sám sobě si v takové situaci řeknu: „Vzorec! Teď jednáš podle programu!“ Víceméně se neustále co nejvědoměji pozoruju. Tendence jednat automaticky tím postupně slábne a to je úžasné, protože den pak vypadá úplně jinak. Najednou všechno funguje a člověk plyne s proudem energie, která je pozitivní.
Jak vidíte současné dění ve světě a jaká je podle vás cesta ven?
Říká se „změň sebe a změníš svět“. Podmínka skutečné společenské změny je změna úrovně, tedy pozvednutí lidského vědomí, kdy se společnost postupně změní zevnitř. Vím, že to je možné. Jakákoli jiná snaha o změnu systému pouze z úrovně rozumu může vést jedině k dalším tragédiím. Lidé zažili mnoho společenských a ekonomických systémů, ale spousta z nich dopadla katastrofálně. Ztroskotali na zoufalé úrovni společného vědomí a nastavení společnosti jako takové. Náš dnešní systém založený na soutěži, nebo často spíše boji, zase vede k drancování unikátních přírodních zdrojů. Současně v globálním měřítku ničí životní prostředí a vytváří zásadní nesymetrii v rozdělení bohatství. To spolu s náboženskými a politickými důvody vede ke konfliktům a uprchlickým vlnám. Odhaduji, že nyní jsme na prahu hluboké krize nového druhu.
Jsem ale zároveň optimista. Ještě před pár lety jsem se hádal a nevěřil, že se lidské vědomí může pozvednout, ale dnes vím, že to možné je, a jsem naprosto přesvědčený o tom, že to i nastane. Jinak by to nedávalo smysl. Celý svět nemá jinou možnost, pokud se nechce zničit. Podívejme se na historii a rychle uvidíme, že boj ještě nikdy nic dlouhodobě nevyřešil. Když se na to dívám jako krizový manažer, je zřejmé, že tak, jak ten celosvětový vlak jede, směřuje do zdi. O tom není pochyb. Jde o vyčerpání surovin, zničení přírody, devastující dopad na lidi a tak dále. Již dnes však naštěstí existuje mnoho ostrůvků či ostrovů pozitivní deviace, které mohou inspirovat hlubokou změnu. Opravdu platí „změň sebe a změníš svět“.
Bohužel jde i o vyčerpání lidské psychiky.
Ano, protože lidé dnes žijí v obrovském stresu a tempo se neuvěřitelně zrychluje. A přitom to vypadá, že žijeme v ráji, protože vše je nakašírované. Jezdíme krásnými auty, v obchodech jsou plné regály jídla, ale když se podíváme pod povrch, vidíme, že kvalita potravin je zoufalá, protože v nich je spousta chemie, ztužené tuky a jiné věci, které tam nemají co dělat. A tak je to se spoustou věcí. Podívejte se na můj zalepený palec. Spálil jsem se, a tak jsem ho přelepil polštářkovou náplastí. Za pět minut byla dole, protože to je výroba jenom pro prachy. Čím rychleji se to odlepí, tím rychleji se musí koupit a nalepit další. Je to dělání věcí jenom na efekt. Zvenku to je načančané, má to hezkou reklamu, ale v podstatě to je podvod, protože za tím není kvalitní výrobek. Změní-li se vědomí lidí, změní se i toto.
Dnes už víme, že myšlenka trvalého ekonomického růstu je nesmyslná.
Ano, je. Vždycky říkám, že v našem pivovaru nemáme jako cíl ani zisk, ani ekonomický růst. Od začátku to děláme nejpoctivěji a nejlépe, jak to jde, s láskou a vášní, ale přitom nejsme fixovaní na výsledek, takže se tím vlastně bavíme. Nikdy jsme nebyli orientovaní jen na peníze. Kdyby to totiž tak bylo, nemohlo by se nám to podařit. Když jsme začínali, bylo mi šestatřicet let a pivovar v Humpolci byl totální ruina koupená za astronomických 52 milionů korun. Účetní zůstatková hodnota byla 9,5 milionu korun a 7 milionů korun bylo v zásobách, z nichž většina byla nepoužitelná. Pivo z Humpolce mělo naprosto zkaženou pověst a k tomu jsme měli obrovský úvěr s deseti procenty úroků. Smrtící mix. Ale my jsme do toho vletěli po hlavě, protože jsme byli nadšení, že máme svobodu, a chtěli jsme si zkusit podnikat. Tak jsme to zkusili.
Jste za to rád?
Samozřejmě. Byla to výjimečná, obrovská zkušenost. Prvních deset let byl boj o přežití, ale taky skvělá zábava plná synergií. Nápady lítaly a lítají pořád. Můj společník Pepa Vávra do toho šel s tím, že chtěl vařit pivo ve svém vlastním pivovaru. A já chtěl zkusit podnikat. Za starého režimu jsem se neměl špatně, ale vždycky jsem dosáhl na střední úroveň řízení a dál mě nepustili, protože jsem nechtěl vlastnit „červený průkaz“. Do podnikání jsem proto šel naplno i s rizikem. A to je přece život. Až nyní po dvaceti pěti letech mi došlo, že mým skutečným nejhlubším motivem byla touha po svobodě.
Začátky byly až groteskní. Byl jsem tady v té kanceláři snad hodinu, když přišel strojník chlazení v montérkách, s kloboukem na hlavě a v ruce držel ampuli s fialovou tekutinou. „Ve vodě je čpavek! Co s tím budete dělat?“ zeptal se mě. Neměl jsem v té chvíli sebemenší tušení, a tak jsem se ho zeptal, co by s tím udělal on. „Budeme to muset spravit,“ řekl, načež jsem odpověděl, že to je opravdu výborný nápad.
Oslovovalo vás právě podnikání v pivovarnictví, nebo byste mohl stejně tak vyrábět třeba zubní pasty?
Pivovar mi byl blízký, protože jsem měl pivo rád, ale mohl jsem podnikat i v jiném oboru. Kladný vztah k pivu mám stále, ale neopíjím se, i když i to jsem si dříve občas vyzkoušel, a proto dnes nemám pocit, že mi něco v životě uniklo.
Nemáte morální problém s tím, že v lidech podporujete holdování alkoholu?
Ta myšlenka mě napadla několikrát. Řeknu vám, jak to cítím. Pivo tady bylo, je a zřejmě bude. Má tu tradici v podstatě jako základní potravina. Na alkoholu obecně není nic špatného, ale když ho stejně jako třeba léky začnete zneužívat, nastává problém. Vnímám to tedy jako osobní zodpovědnost lidí, kteří pivo pijí, nikoli jako zodpovědnost pivovarů. V naší republice se dnes ročně vypije 15 milionů hektolitrů piva, a když určitý podíl z tohoto množství neuvaříme my u Bernarda, uvaří ho jinde. V roce 2015 jsme u nás uvařili 302 tisíc hektolitrů, což třeba v Plzni zvládnou za zlomek roku. Náš pivovar není velký. Ještě před třemi lety jsme byli v kategorii malých pivovarů s výrobou do 200 tisíc hektolitrů piva za rok.
Jak se v naší republice vyvíjí spotřeba piva?
Dříve se u nás ročně vypilo 16 milionů hektolitrů piva, po finanční krizi spotřeba klesla zhruba na 14,5 milionu neboli 145 litrů na osobu a rok. Trh stagnuje, respektive klesá. I největší pivovary horko těžko udrží nulu. Pivo zdražilo a lidé taky už nemůžou jít druhý den do práce a mít v hlavě třeba deset piv z předešlého večera, jak to bylo dříve. Taky mají možnost utratit svoje peníze i jinak. Dále je tu generační výměna a další vlivy. V našem pivovaru však vzrostla vloni výroba o 14 % a rok předtím o 15 %, ačkoli naše pivo patří mezi nejdražší, a jak už jsem říkal, nejde nám o růst.
Čemu to připisujete?
Tomu, že od začátku máme sen, o kterém jsem už mluvil. Nešli jsme do toho kvůli penězům, ale s tím, že budeme vařit to nejlepší pivo na světě.
Kolik vyrábíte druhů piva?
Momentálně patnáct. Poslední novinkou byl Bohemian Ale z roku 2014, což je svrchně kvašená šestnáctka s obsahem alkoholu 8,5 %, který byl hned vloni na podzim v Londýně oceněn jako nejlepší světový Ale belgického typu. Byla to obrovská satisfakce, protože výrobně to vůbec není jednoduché. Museli jsme kvůli němu vybudovat v podstatě pivovar v pivovaru. Zdvojit mnohé výrobní celky.
Na podzim oslavíte 25. výročí od založení pivovaru. Už víte jak?
Nějaké nápady už máme. Určitě pozveme lidi z Humpolce a oslavíme to s nimi.
V roce 2011 jste spoluzaložil Nadační fond proti korupci. Dají se podle vašeho názoru byznys a politika dělat bez korupce?
Byznys se bez korupce dělat dá. Takových firem je hodně. Nechci tvrdit, že to je snadné, ale jde to. Mně třeba nikdo nikdy úplatek nenabídl ani ho nechtěl. Asi cítil, že bych na to nepřistoupil.
Čili nikoli jen jako podnikateli, ale i městskému zastupiteli?
O tom není pochyb. Vyrazil bych s ním dveře, že by po něm ani zárubně nezůstaly, a to říkám i dnes jako jogín. Jediné, co jsme po nějakou dobu museli v našem pivovaru dělat, byly prachy hospodským, jinak bychom nepřežili. Nejsem na to pyšný, ale netajím se tím, protože vím, že jsme neměli jinou možnost. Kdyby velké pivovary nezačaly uplácet hospodské za to, aby změnili značku piva, a přetahovat je, nebyl by s odbytem našeho piva problém, ale jejich prachy to na hodně dlouhou dobu překryly. V roce 2001 jsme se spojili s Belgičany a přitekly k nám nějaké peníze za prodej poloviny firmy. Pak jsme handicap, který jsme měli oproti zbytku trhu, dorovnali a pár let hospodským platili taky. Na jedné straně jsme tím získali odbyt, ale na druhé straně se vytvářela finanční černá díra. Ale hlavně, kupovat si zákazníky není byznys, který by uspokojoval a bavil.
Jak to přesně funguje?
Hospodský dostane peníze, které použije, na co chce. Je to vyfakturované například oproti reklamním smlouvám, takže to není právně postižitelný úplatek de jure, ale je to úplatek de facto. Přitom jsem proti tomu léta bojoval, a proto mě chtěli vyloučit ze Svazu pivovarů a sladoven. Asi před osmi lety jsme hospodám peníze dávat přestali a jsem za to víc než rád.
Oceňuji vaši otevřenost, ostatně tu máte i mezi firemními hodnotami.
Ano, tak si je vymysleli naši lidé. Firemní kultura je u nás založena na otevřenosti, důvěře, spolupráci, odpovědnosti a pozitivitě a všichni tyto hodnoty respektují. A to je taky jeden z důvodů, proč je u nás v pivovaru dobrá nálada. Když je něco nastaveno špatně, lidé se tomu přizpůsobí. Ale když to má lidi bavit, a to je nezbytný předpoklad, aby to vůbec mělo smysl, pak je potřeba nastavit pravidla dobře. Vůbec nejlepší je, když si lidé mohou pravidla hry vymyslet sami. V našem případě se to podařilo a dnes cítím, že to nejen skvěle funguje, ale taky že pozitivně ovlivňujeme i široké okolí.
