Už za 6 milionů let

Člověk někdy může nabýt pocitu, že bude tady na Zemi nekonečně dlouho. Ještě mi nebylo ani osmnáct, když mě z tohoto omylu vyvedla naše fyzikářka. „Uvědomte si, vážení, že už za pouhých osm miliard let ustanou ve Slunci termonukleární reakce a veškerý život na Zemi zanikne,“ vyzvala nás tehdy nemilosrdně žena, která sama už od života nic nečekala. Zatímco většina třídy dál nevzrušeně hrála piškvorky, já tehdy upadl do těžké deprese. Najednou mi ve světle blížící se totální katastrofy připadalo dennodenní pachtění za dobrým prospěchem a lepení letadýlek po večerech naprosto bezvýznamné. Pamatuji si, že jsem tehdy začal pít, riskantně přeskakovat zábradlí a odvážněji flirtovat s děvčaty. To také postupem času vedlo k tomu, že jsem se oženil a to zase k tomu, že jsem zapomněl, jak málo času nám tady na Zemi bylo vyměřeno. Až donedávna, když mě do očí praštil titulek v novinách, po kterém se mi sevřelo hrdlo. „Vědci: Život na Zemi zanikne už za šestnáct milionů let!“ Polilo mě horko, ale četl jsem dál. Dozvěděl jsem se, že zatímco já žil povrchní život, vědci objevili takzvané katastrofální cykly, na jejichž konci pokaždé na Zem něco přilítne a většina života zanikne. Bylo mi jasné, že už nezbývá moc času, vždyť jak se v článku psalo, teprve před osmi miliony lety jsme se oddělili od šimpanzů. Hergot, to to letí. A pak na konci článku přišel šok: „Vědci připouštějí, že v jejich křivce mohou být nepravidelnosti, a že konec života na Zemi by mohl přijít ne za šestnáct, ale už za šest milionů let!“ Nechápu, jak mohou tak citlivou informaci jen tak pustit ven. Já osobně jsem dost zpanikařil, protože jen o něco málo kratší dobu jsme čekali, než nám do baráku konečně přišli vyměnit plynovou přípojku.