Malá oplechovaná bouda o rozměrech několika metrů čtverečních a přístaviště pro pětadvacet pramic a kanoí. V roce 1965 byla karvinská loděnice v parku Boženy Němcové malá, přesto hodně oblíbená. Hlavního plavčíka tu tehdy dělal Josef Chmiel z Karviné. „Pracoval jsem jako záchranář na dole, když mě ředitel tehdejšího Parku kultury a oddechu Jiří Bartovský oslovil, abych mu pomohl vybudovat na slepém rameni Olše loděnici,“ vzpomíná Chmiel.
Smluvní vstupné
Pracoval tam ve svém volném čase a dohlížel na to, aby se Karviňákům nic nestalo a aby se k sobě ve vodě chovali ohleduplně. To vše za pět korun a sedmdesát haléřů za hodinu.
„Za vstup lidé tehdy platili pět korun za hodinu a tři koruny za půl hodiny. Ale dalo se to usmlouvat. Jednou za mnou přišel klučina, který měl koruny jen dvě. Dovolil jsem mu na půl hodiny jezdit na loďce, ale musel mi pak pomoci s úklidem. Prostě něco za něco. Dokázal jsem lidem vyjít vstříc,“ popisuje Chmiel.
Jako kotviště tehdy sloužily dřevěné podlahy z kolotočů. Na pokladně pracovala Chmielova matka. „Nikomu se to za těch pár korun nechtělo dělat, tak se té role ujala maminka,“ vzpomíná Chmiel.
Kromě pramicí a kanoí se karvinská loděnice pyšnila i vlastní plachetnicí. Jeden rok s ní dokonce Chmiel vyrazil i na řeku Olši. A zájemce vozil i proti proudu, což už vyžaduje docela velké zkušenosti.
„Byla to německá loď z mahagonu. A když v loděnici bagrovali dno, tak jsme lodě přesunuli ze slepého ramene na řeku. Lidem se to líbilo,“ vybavuje si Chmiel.
Naprostá většina lodí, které u mola kotvily, měla dokonce vlastní jméno. Kánoe se jmenovaly po indiánech.
„Když děti běžely ze školy, která stávala Na Bělidle, k loďkám, bylo je ještě před branami loděnice slyšet, jak křičí, že chtějí Vinettoua, Rybanu a podobně. V té době totiž hodně letěly mayovky,“ směje se Chmiel.
Flotila v loděnici se stále rozrůstala. Časem přibyl k indiánským loďkám i malý motorový člun. Jmenoval se Bohoušek a do Karviné dorazil z nedalekých Žermanic. „Jméno měl po člověku, který se o něj staral na přehradě,“ uvádí Chmiel.
Přes zimu do kulturáku
Když skončila sezona, odvezli zaměstnanci všechny lodě do Dolů, konkrétně do kulturního domu, který byl určený k demolici. „Pěkně jsme je naskládali na pódium a starali se o ně. Lodě jsme na jevišti opalovali, natírali, aby byly na jaře zase jako ze škatulky,“ vysvětluje Chmiel.
Jako plavčík si potrpěl nejen na krásu lodí, ale i na to, aby se k nim lidé patřičně chovali. „Jakmile jsem viděl, že se někdo neumí na vodě chovat, vyhodil jsem ho. Pohyb na vodě vyžaduje patřičně slušné a ohleduplné chování,“ říká nekompromisně Chmiel.
Za dobu, po kterou v loděnici působil, ale zažil i smutné chvíle. „Pán, co tam dělal hlídače, se koupal s malým klukem jeho známých. Uklouzl a zůstal zaklíněný v bahně na dně. Hoch, který neuměl plavat, se začal topit. Lidé, kteří tam s nimi byli, ho zachránili. Bohužel nevěděli, že pod vodou zůstal hlídač,“ vybavuje si Chmiel.
Dodnes se rád chodí do parku k vodě podívat a vzpomínat. „Před lety jsem tam zasadil dvanáct břízek. Dnes už jsou z nich pevné stromy, na které když se podívám, vybavím si všechna ta léta, která jsem tu ve volných chvílích se svými blízkými prožil,“ říká Chmiel.
Stejně jako většina obyvatel Karviné je i on rád, že se loděnice v Karviné znovu zprovozní.
Budete chodit do parku na lodičky?
