Za připojení o rychlosti 120 megabitů za sekundu sice zaplatí příjemných 449 korun měsíčně, ne vždy ale takový výkon skutečně může využít a třeba YouTube se mu načítá stejně pomalu, jako na řádově pomalejších přípojkách. Samotné UPC je nicméně v klidu. Internetové připojení dodává ve většině běžným uživatelům, kteří netuší, že neustálé „dočítání“ videa způsobuje právě jejich poskytovatel, a chybu hledají zejména u Googlu a dalších provozovatelů podobných služeb.
„Chybou“ Googlu, Seznamu a mnoha jiných společností však je především to, že nabízí obsah, který uživatelé prostě chtějí. Doručit ho k nim je ale poměrně strastiplná cesta, zejména pokud je požadována určitá kvalita.
Pokud zůstaneme u příkladu Googlu, ten se snaží s daty být fyzicky co nejblíže koncovým uživatelům. Velká část videí z YouTube se tedy Čechům nenačítá někde z amerických datových center, ale Google je společně se svými servery umisťuje do lokálních housingových a datových prostor. Od nich si nekupuje pouze bezpečné uskladnění, ale samozřejmě také to, aby data byla dodána tam, kam mají. Podobně fungují i další poskytovatelé služeb na trhu s tím, že na výše popsaný scénář lze aplikovat mnoho různých variant.
Oni skladovatelé internetové obsahu se tedy logicky snaží propojit s ostatními hráči na trhu tak, aby bylo možné si data co nejrychleji a nejlevněji předávat. Poskytovatel internetového připojení typu UPC se „musí“ dostat k uskladněným datům v housingových centrech a housingová centra se zase chtějí spojit s poskytovatelem obsahu, aby dostála požadavkům zákazníků.
I z tohoto důvodů fungují takzvaná peeringová centra (v Česku dlouhá léta funguje národní uzel NIX.CZ a nově několik měsíců komerční a rychle rostoucí Peering.cz), kde si různé strany data vyměňují. Problém ale začne v době, kdy si některý z dominantních hráčů díky své silné pozici na trhu postaví hlavu.
Zaplať a dostaneš kvalitu
„UPC po nás dlouhodobě chce asi 7 milionů korun ročně za doručení dat z námi provozovaných serverů do sítě UPC, a požaduje i několikaletou fixaci,“ popisuje Zdeněk Cendra, šéf největšího housingového a hostingového provozovatele SuperHosting.cz. Cendrův podnik není jediný, kdo na podobné praktiky UPC narazil, firma to zkouší i na další hráče na trhu. Většina z nich se ale o tématu chce bavit pouze mimo záznam.
SuperHosting a jeho konkurenti nic UPC platit nechtějí a musí se proto využívat přenosových možností třetích stran. „Kvůli tomu platíme statisíce korun měsíčně za tranzit dat jenom z toho důvodu, že UPC z pozice většího a s tržním podílem kolem 25 procent vydírá poskytovatele obsahu,“ navazuje Cendra. Funguje zde tedy model „zaplať a dostaneš kvalitu, neplať a nebude nic“. UPC je to jedno, jeho zákazníci nesvádějí vinu na samotné UPC. Problém naopak mají samotní skladovatelé obsahu, protože jejich zákazníci už samozřejmě znalí jsou a problém řeší.
Běžní uživatelé netuší, že pomalé načítání videa na rychlé lince způsobuje jejich poskytovatel.
Požadavky UPC tak v podstatě popírají základní myšlenku zmiňovaného peeringu a peeringových center, tedy vyměňovat si data levně, výhodně a úsporně pro obě strany. UPC se navíc už delší dobu v peeringovém uzlu NIX.CZ do propojování jen tak nehrne. „Od nejvyšších představitelů UPC vždy zazní to, ať na nějaké spoje v NIXu zapomeneme a že dokud nezaplatíme, kvalitní spojení do NIXu mít nebudeme,“ citují shodně zástupci poskytovatelů internetového obsahu v Česku. Peering s UPC tak v Česku nemá hodně sítí, třeba Master Internet a další.
To, jak UPC v propojování s poskytovateli obsahu postupuje, samozřejmě není nic nelegálního a v podstatě jde pouze o obchodní bitvy několika firem. Zajímat by to nicméně mělo zákazníky samotného UPC. Firma sice na jedné straně v rámci rozsáhlé marketingové kampaně nabízí internet o rychlosti 250 megabitů za sekundu (upload je ale pořád pomalý), na druhou stranu ale odmítá získat obsah, který uživatelé chtějí.
A toho obsahu není zrovna málo. Například v SuperHostingu skladuje servery a data třeba populární Ulož.to, Nova či YouTube a firma do UPC skrze „boční“ tranzitní sítě Telia a Level3 dodává datový tok až 40 gigabitů za sekundu, tedy podobně jako Google samotný. UPC k popisované problematice takto kontroverzně přistupuje dlouhodobě. Zhruba před dvěma lety společnost od své sítě odpojila servery Master Internetu a zákazníci UPC se tak nemohli dostat ke službám, které v Masteru hostují.
Ucpané dráty
„V UPC neustále investujeme do zvýšení kapacity sítí, aby mohli naši klienti komfortně používat i na data náročné aplikace, potažmo mohli sledovat filmy a video obsah online. Ne každý poskytovatel internetového připojení či poskytovatel hostingu investuje ve stejné míře jako UPC. Nedokážeme ovlivnit kvalitu sítě a technologie na straně poskytovatele obsahu, ke kterému se náš klient připojil,“ vzkazuje k tématu mluvčí UPC Juraj Gerbery. UPC do sítě sice opravdu investuje, lidé z internetové branže si nicméně stěžují, že firma má sítě často „ucpané“ a ve špičkách omezuje doručování dat, případně dochází ke ztrátám paketů i kolem 20 procent.
Podobné příklady je každopádně možné pozorovat po celém světě. V podstatě pár firem vlastní obsah, který uživatelé chtějí na svých počítačích, televizích, herních konzolích a mobilních zařízeních využívat, a stejně tak pouze pár firem v jednotlivých zemích funguje jako poskytovatel internetu koncovým zákazníkům. Obě strany na sebe neustále tlačí, vzájemně se obviňují a v podstatě i vydírají.
Dobrým příkladem velkého majitele obsahu může být opět Google. Tomu když koncem loňského roku jenom na pár minut vypadly některé jeho služby, provoz na internetu spadl o 40 procent. YouTube už na mobilních zařízeních zaznamenává několik desítek procent internetového provozu. Streamované video a hudba (služby jako YouTube, Netflix, Spotify, ale i třeba český Stream.cz od Seznamu) výrazně zatěžují linky a internetoví provideři do nich musí neustále investovat a zvyšovat kapacitu. Jenže to se jim nelíbí, protože na rostoucím obsahu přímo nevydělávají. Když doručí videa z YouTube, vydělá na nich díky reklamě Google, ne poskytovatel připojení.
Firmy typu UPC se tak v podstatě stávají pouhými dálnicemi, které je nutné udržovat, rozšiřovat a vylepšovat, ale pro nějaké navyšování příjmů je možné maximálně zavést výběr mýta.
Podobné je to také v případě Facebooku, Applu, Seznamu a mnohých dalších firem. Firmy typu UPC se tak v podstatě stávají pouhými dálnicemi, které je nutné udržovat, rozšiřovat a vylepšovat, ale pro nějaké navyšování příjmů je možné maximálně zavést výběr mýta.
Poskytovatelé obsahu s rolí providerů v podstatě souhlasí, na problém zároveň nahlížejí také z jiné strany. „Pokud by nebyl obsah, který uživatelé internetu tolik chtějí, nemohli by provideři svým zákazníkům žádné připojení nabízet, nebylo by ho jak využít,“ vzkazuje ředitel jedné z firem, které s UPC spor vedou. „Je pravda, že těžíme z toho, že UPC a další mají koncové linky do bytů a firem. Zároveň ale platí, že bez obsahu by si zákazníci internet od poskytovatele nekoupili, protože internet je to, co dodáváme, tedy obsah,“ navazuje Cendra.
Certifikační autorita Google
Google se rozhodl vzniklou a vleklou situaci řešit po svém. Jednou z aktivit je výstavba gigabitových internetových přípojek v americkém Kansasu, to je ale prozatím pilotní projekt, jehož celosvětové rozšíření není jasné. Druhá aktivita je ale mnohem jednodušší a má velkou šanci na úspěch. Firma se totiž sama prohlásila za jakousi certifikační autoritu, která bude hodnotit to, jak kvalitně dokážou poskytovatelé internetu doručit video obsah z YouTube (takzvaný video quality report). Uživatelé se tak budou moci sami podívat, který poskytovatel je nejlepší a podle toho si následně vybrat toho svého. Ani Google totiž nechce přistupovat na hru velkých providerů typu UPC a podle informací E15.cz nic platit nehodlá. Dostupnost jeho měření v Česku je ale nejistá.
Celá popsaná situace se točí i kolem takzvané síťové neutrality. Ta v podstatě říká, že by internetoví provideři neměli blokovat či omezovat žádný internetový provoz (samozřejmě až na výjimky dané zákonem, třeba dětskou pornografii). Jenže právě toto by mnoho poskytovatelů rádo dělalo. Aktivitou hýří zejména mobilní operátoři, kteří i v Česku nakupují technologie pro to, aby bylo možné vytvářet různé balíčky služeb. Přístup k datově méně náročným sociálním sítím či zpravodajským webům tak mohou nabídnout za základní poplatek a bez omezení, za možnost neustálého sledování videa by si ale zákazníci museli připlatit.
Síťovou neutralitu nyní aktivně řeší Evropská unie, její koncepce ale prozatím není úplně jasná. S jasným stanoviskem mezi tím přišel Český telekomunikační úřad (ČTÚ), jenž vydal sadu doporučení. Podle nich zdejší provideři nesmí omezený a blokovaný „internet“ vydávat za službu připojení k internetu a veškerá omezení musí být jasně a neklamavě označená.
Prozatím to každopádně vypadá na to, že na internetu je králem obsah a kdo ho nebude mít, bude odsouzen k tomu být pouhým vodičem dat a operovat s nízkou marží. I proto je možné pozorovat mnoho pohybů na telekomunikačním trhu (třeba koupi skupiny GTS německým Deutsche Telekomem), kde chtějí firmy kromě sítí vlastnit také datová centra a obsah.
