Druhý čínský šok. Levný dovoz ohrožuje český průmysl víc, než se zdálo
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Čína zaplavuje svět zbožím se stále vyšší přidanou hodnotou.
- Stále silněji konkuruje v autoprůmyslu, elektronice i strojírenství, tedy v oborech významných pro Česko.
- Česká konkurenceschopnost od roku 2004 klesla téměř nejvíce v celé EU, zatímco překryv českých vývozů s Čínou vzrostl, upozorňuje businessový newsletter 11am.
Dobré výsledky společnosti Škoda Auto a omezený počet elektroaut BYD či Jaecoo na našich silnicích mohou vyvolávat dojem, že levná čínská konkurence se nás Čechů zatím jaksi netýká. Opak je však pravda.
Druhá největší ekonomika světa mezinárodní trhy doslova zaplavuje čím dál větším množstvím relativně kvalitního a často silně dotovaného zboží. Česko coby nejprůmyslovější evropská země – která navíc vyrábí podobné věci jako Čína – na tom je nebo brzy může být ještě hůř než jiné části starého kontinentu.
Evropské unii se i přes prodejní úspěchy českých modelů Elroq a Enyaq celkově nepovedl přechod na elektromobilitu. Brusel proto nyní s Pekingem intenzivně vyjednává o aspoň částečném narovnání obchodních vztahů a zatím se mu podařilo Čínu přemluvit k dobrovolnému omezení dovozů hybridních aut.
Jenže čínská konkurence se již dávno neomezuje pouze na ekologičtější auta a kvóty na jejich dovoz v rostoucí obchodní nerovnováze udělají jen malý zářez. Ještě výraznější růst čínských vývozů – a pokles jejich cen – se totiž odehrává u elektroniky, elektrotechniky, strojírenství a chemického průmyslu. Tato odvětví přitom dohromady tvoří téměř 13 procent české ekonomiky a celkové zaměstnanosti.
Možná nejvýmluvněji ale zranitelnost našeho průmyslu ukazuje takzvaná odhalená komparativní výhoda (anglicky „revealed comparative advantage“). Tento indikátor jednoduše řečeno měří úspěšnost různých typů zboží z určité země na globálním trhu. V Česku jsme za posledních 20 let získali komparativní výhodu ve 20 z 270 produktových kategorií sledovaných Světovou obchodní organizací (WTO). Jenže ve 31 oblastech jsme o ni naopak přišli, tedy naše konkurenceschopnost celkově klesla.
Zároveň se z 37 na 48 zvýšil počet kategorií výrobků, v nichž má naše komparativní výhoda překryv s Čínou. Například ve výrobě 3D tiskáren nebo převodovek je tedy přímým konkurentem na globálním trhu a prodává za ceny, o nichž se českým firmám může jen zdát.
Kombinaci těchto dvou faktorů a srovnání jejich vývoje s jinými zeměmi ukazuje následující graf:
Česká konkurenceschopnost tedy od roku 2004 celkově klesla téměř nejvíce v celé EU, zatímco překryv našich vývozů s Čínou vzrostl. Chabou útěchou nám může být, že v Německu stoupl ještě výrazně více. Velká část našich průmyslových firem totiž dodává součástky právě německým výrobcům a k našemu západnímu sousedovi míří přes 30 procent českého exportu zboží. Co tedy zasáhne firmy v největší ekonomice Evropy, zasáhne dříve či později i nás.
Rozvinuté ekonomiky včetně té naší teď zažívají takzvaný druhý čínský šok. První se odehrál na začátku tisíciletí, kdy se tehdy výrazně chudší Čína vstupem do WTO více zapojila do globálního obchodu. Ten současný je výsledkem tří souvisejících trendů v tamní ekonomice.
Vyšší přidaná hodnota
Tím prvním je rapidní posun směrem ke komplexnějším produktům s vyšší přidanou hodnotou. Během prvního šoku Čína vyvážela relativně levné a jednoduché zboží jako textil, nábytek či spotřební elektroniku. Jejich výrobu tam ke konci 20. století přesunuly západní firmy, neboť země jim nabízela levnou pracovní sílu a dostatek vstupních materiálů, jako jsou kovy a vzácné zeminy.
Během posledních 25 let se však čínský průmysl výrazně posunul směrem k výrobě aut, strojů či elektrotechniky, což dříve bývaly výsostné domény evropských firem. Celkový čínský exportní profil dnes podle studie Evropské centrální banky není příliš odlišný od toho německého nebo českého.
Druhým trendem je slabá čínská domácí poptávka, jež se v posledních letech ještě zhoršila kvůli vleklé realitní krizi a jejím negativním dopadům na finanční sektor a celkovou spotřebitelskou důvěru. Vláda místo podpory domácností ekonomiku stimuluje investicemi do infrastruktury, což vzhledem k nedostatečnému sociálnímu zabezpečení Číňany tlačí k vytváření poměrně velkých úspor a slabším výdajům.
Výsledkem je, že podíl země na světové spotřebě je zhruba 13 procent, zatímco na průmyslové výrobě je to přibližně třetina. Čína zkrátka musí svou velkou nadprodukci exportovat – a se zbytkem světa proto má poměrně velký a stále rostoucí obchodní přebytek.
Třetí trendem je něco, co se dá nazvat ekonomickým nacionalismem či novodobým merkantilismem. Čínský růstový model byl dlouho založen na výrobě a vývozech, v posledních dekádách se k němu ale přidávají geopolitické ambice a s nimi spojená snaha o surovinovou, energetickou a technologickou nezávislost. Země chce zkrátka všechno vyrobit a vyvézt a jen minimum toho dovážet. Německé automobilky, které před deseti lety považovaly čínský trh za zlatý důl, by dnes mohly vyprávět: domácí výrobci je téměř zcela vytlačili.
K dosažení tohoto cíle se Čína neostýchá použít všech možných nástrojů. Za nízkou cenou jejích výrobků stojí vedle nízkých mezd a slušné efektivity také obří balík vládní podpory. Ta má podobu bezúročných půjček, daňových slev, poskytnutých pozemků a uměle slabého kurzu jüanu. Výsledkem jsou extrémně levné vývozy, ale také v podstatě nulové marže místních výrobců, kteří na veřejnou podporu spoléhají.
Země navíc svoji veřejnou podporu používá strategicky v konkrétních oborech a v uplynulé dekádě si tak vybudovala naprostou světovou dominanci v oblasti elektroaut, baterií a solárních panelů. Politbyro navíc jasně avizuje, že v nadcházejících letech se má místní průmysl posunout rovněž k civilnímu letectví, farmacii, biotechnologiím a robotice – tedy na špičku komplexních produktů.
Co s tím tedy můžeme jako Evropané udělat? V prvé řadě bychom se neměli snažit Čínu porazit v její vlastní hře a nechat se strhnout do dotačních závodů, jež nemůžeme vyhrát. Vzhledem ke strukturálnímu původu čínské nadprodukce a silnému využívání subvencí budeme muset ve své obchodní politice přitvrdit a postupovat při tom jednotně a sebevědomě.
Nejsilnější stránkou EU je její jednotný trh, který z kontinentu s velkým počtem relativně bohatých spotřebitelů činí jedno z největších odbytišť na světě. Přístup na něj bychom měli podmínit skutečným dodržováním jeho pravidel, včetně těch o volné hospodářské soutěži a nedovolené státní podpoře. EU by si rovněž měla přiznat, že v době rostoucího geopolitického soupeření je třeba opustit zdlouhavá vyšetřování a v zájmu narovnání hracího pole proti neférovým subvencím zasáhnout plošnými cly.
V delším horizontu nám prosperitu mohou přinést vzdělání a inovace, jež z Evropy už jednou udělaly průmyslovou velmoc a kdysi nejbohatší kontinent na světě. A také musíme uspět tam, kde Čína selhává: spoléhat se méně na exporty a více na domácí poptávku. Pro její posílení je nutné dobudovat skutečný jednotný trh a odstranit z něj velké množství stále přežívajících vnitřních překážek.
Tomáš Dvořák je ekonom z britské poradenské společnosti Oxford Economics. Specializuje se na tvorbu makroekonomických prognóz a modelů pro střední a východní Evropu a eurozónu. Spolupracuje také s Centrem veřejných financí na Univerzitě Karlově a spolkem 2. ekonomická transformace.
