Kdo naslouchá polskému premiérovi Donaldu Tuskovi, může mít radost, že se evropského předsednictví ujímá přemýšlivý, světu otevřený muž. Tusk se stává nositelem naděje pro všechny Evropany, jejichž horizont nekončí stolem nejbližší hospody nebo příštím evropským summitem.
Evropa by měla od Polska leccos odkoukat. Například potýkání se s hrozícím státním bankrotem.
„V roce 1989 jsme neměli žádný záchranný deštník,“ říkají dnes často Poláci, když záběry z aténských stávek. Ano, radikální kúra devadesátých let přispěla k vzestupu bigotních bratrů Kaczyńských, jejichž šovinismus pak silně poškodil obraz Polska ve světě.
Ale Poláci se od jejich vlády, stejně jako v roce 1989 od vlády komunistické, dokázali demokratickými prostředky osvobodit. „Polsko ještě není ztraceno,“ zní první verš polské hymny. Státníci Tuskova typu dokážou živit naději, že totéž platí i pro celou EU.
