Český průmysl v červenci sundal Schumacherovu nohu z plynu a zvolnil tempo. První prázdninový měsíc byl oproti prvnímu pololetí růstově poloviční. Ačkoli se pod to podepsaly i hromadné dovolené ve velkých českých fabrikách, jedno začíná být jasné. Ani davy modrých límečků proudící měsíc co měsíc do tuzemských továren už o moc víc nýtů, šroubů a špuntů do fabií prostě nenasekají.
Ačkoli se v posledním roce zdá, že mantrou české výroby je dynamika, realita je spíše opačná. Průmysl je při stávající úrovni technologií schopen růst jen za asistence vysavače dolních pater českého trhu práce. A tenhle rezervoár už v současnosti vyschl.
Jestli je v Evropě v současnosti země, která nazrála k revoluci ve výrobní robotice, tak je to právě Česko. A nebude to bez bolesti. Konzervanty nízké produktivity domácí práce – nízké sebevědomí netlačící na mzdy a nemístně levná koruna – zdražují nákupy technologií zvenčí a pracují spolehlivě. Teď se bude muset revoltovat narychlo a zostra.
