Prezident republiky a ministr zahraničí dnes mají ohlazovat hrany sporu o české diplomaty. Každý z nich má své favority, o nichž soudí, že jsou těmi nejlepšími, kteří by v zahraničí úspěšně hájili zájmy Česka.
Dává to naději, že by se političtí matadoři mohli dohodnout. Stylem něco za něco.
Abychom si rozuměli, takový přístup nutně není hanebným kšeftováním. Ke kompromisu vlastně ani jiná cesta nevede.
Tak jednoduché to ale asi bohužel nebude. Z obou stran už zazněla příliš silná slova. Naposledy z Hradu o tom, že „prezident zvolený přímou volbou s počtem voličů značně přesahujícím voliče vládních politických stran je v takové váhové kategorii, že by se s ním mělo počítat“.
Dobře. Česko ale nemá jen prezidenta. Má také ústavu. Ta práva ústavních činitelů popisuje vcelku přesně. I to by si měli Zeman se Schwarzenbergem vyříkat. Raději bez veřejného humbuku.
