Ministři koaliční ČSSD sice dál, i když teď už tiše, nesouhlasí, ale dokonáno jest. Jistě, vrátit se například k papírovým kuponům, které by prodával stát, by byl pořádný krok zpět a ztráty z umrtveného, nyní používaného systému by nebyly malé.
Přesto není důvod jásat nad tím, že ministra dopravy podrželi jeho straničtí kolegové a lidovci, a tudíž jeho varianta prošla. Ta má totiž více ale, než je zdrávo.
Pomiňme možné šetření Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. To může úřad začít jen v případě, že dostane podnět zvenčí. Ten možná přijde, a třeba také ne. Další, mnohem vážnější zádrhel se skrývá v tvrzení: Není to automatické zopakování smlouvy, je to prodloužení na dobu nejvýše tří let a v průběhu toho času by měl z regulérního tendru vzejít nový provozovatel mýtného systému. Nebo, jak ještě eufemističtěji říká ministr Ťok, vůbec nejde o prodloužení dnešního stavu, ale o otevřenou cestu k veřejné soutěži. Tak určitě. Co se nepovedlo v uplynulých dvou a půl letech, se dotáhne do konce v době, kdy po sobě následují dvojí volby? Termín úspěšného dokončení otevřené cesty, o které mluví šéf rezortu dopravy, je dost jasný. Až naprší a uschne.
Po téměř deseti letech, která uplynula od přípravy mýta, zase víme pouze to, že něco je špatně.
Přes povýtce politické strkanice o to, zda lze nebo nelze prodloužit stávající smlouvu s Kapschem, především nelze dohlédnout na to, co vlastně vláda chce. Jaká koncepce mýtného systému by byla pro Česko nejvýhodnější. Odpovědi na tři základní otázky, zdá se, nikdo nehledá. Přitom by je mohli alespoň orientačně spočítat i nevládní experti.
Zaprvé – vyplatí se mikrovlnné mýto a chceme ho dál provozovat? Zadruhé – chceme mít a vyplatilo by se satelitní mýto, tedy fungl nový systém? Anebo máme uvažovat na dobrých deset let dopředu a vsadit na to, že Brusel bude prosazovat celoevropské mýtné? Což by mimochodem opět znamenalo zavést zcela nový systém, nicméně peníze by mohl vybírat stát s tím, že po českých silnicích by mohlo jezdit více soukromých společností a využívat jak satelit, tak mikrovlnnou technologii. I o tom už se jednou na ministerstvu dopravy uvažovalo, k žádnému výsledku ale rezort nedošel. Bruselská směrnice v tomto duchu existuje a v případě, že by se z doporučení změnila na direktivu, ani nevíme, na kolik by takový manévr přišel.
Po téměř deseti letech, která uplynula od přípravy mýta řízené lidoveckým ministrem dopravy Milanem Šimonovským, zase víme pouze to, že něco je špatně. Všichni Šimonovského následníci v křesle ministra dopravy se jen ráchali ve stojaté vodě.
Ťok se v ní snažil plavat. Jenže tak nešikovně, až se mu málem přelila přes hlavu. Teď mu nezbývá než doufat, že záchranný kruh, který mu na poslední chvíli hodila ministerská kolegyně Šlechtová, hned tak nesplaskne.
