Ale něco tu nehraje. Počátkem týdne šláply do prázdna italské a španělské dluhopisy. Investiční stratégové jako Nick Stamenkovic z RIA Capital Markets sice prohlásili, že ekonomická situace v obou zemích tento propad neopravňuje, ale prý na trzích panuje „velmi pesimistická nálada“. Ale proč nesolventnost Itálie a Španělska kazí náladu až teď? Každý madridský či římský taxikář o ní přece ví již dávno.
A co když je to takhle: kdyby „trhy“ již loni po pravdě řekly, že celý jih eurozóny je zralý na konkurz, hrozila by radikální přestavba eura, což by vyneslo podstatně méně, než když se začne řeckým aperitivem a pokračuje irsko-portugalským předkrmem. Za řecké dluhopisy tak dostanou 80 procent jejich ceny, ačkoli dnes stojí už jen polovinu. Zbytek přihodí daňoví poplatníci, jen aby trhům udělali radost. Těch ubohých pár desítek miliard však chmury trhů nezažene.
Špatná nálada? Co když jde spíše o to vyzkoušet, jak vysoko lze vytlačit úroky za italské a španělské dluhopisy a s nimi i ceny CDS – pojistek proti jejich výpadku. CDS patří k nejvýnosnějším finančním derivátům. Obchod s nimi ovládá devět amerických a evropských bank. Klid je to poslední, co mohou potřebovat.
O své klidné spaní se však postaraly. Podle statistik Banky pro mezinárodní platební vyrovnání dávno masivně zredukovaly svoje pohledávky v krizových zemích. Z větší části je prodaly nic netušícímu evropskému daňovému poplatníkovi. Roli makléře převzaly evropské politické elity, a dovršily tak svou katastrofální bilanci ve věci eura. Nejprve formulovaly iluzorní cíl, nezvolily k jeho dosažení přiměřené kroky, zatajily své selhání do poslední chvíle a účet předložily voličům, kterým měly sloužit.
Splín trhů trvá, ale třeba taková Deutsche Bank již nevlastní italské dluhopisy za osm, nýbrž jen za jednu miliardu eur. Koncem minulého roku slíbil šéf pojišťovny Allianz, že firma bude i letos kupovat dluhopisy zemí eurozóny, zapomněl však zmínit, že se těsně předtím zbavil řeckých papírů v hodnotě přes dvě miliardy eur a v bilanci má jen rizika v hodnotě 1,3 miliardy. Stejně jednaly i ostatní pojišťovny, ačkoli slíbily německému ministrovi financí, že své podíly na dluhopisech zachovají. No tak asi nemají peníze. Alespoň že padesáti francouzským a německým firmám zbylo na inzerát vysvětlující občanům nezbytnost eura.
Abychom si rozuměli, jsem realista a nemoralizuji. Sebedrzejší spekulace a sebenestydatější manipulace jsou tak dlouho legitimní, jak dlouho jsou legální. Je úlohou vlád, aby změnily pravidla hry. Napřed si však musejí přiznat, že trhy v dané podobě nejsou jejich spojencem. Zkrocení finančního průmyslu by byl smysluplný celoevropský projekt a eurokrize ideální příležitost. K tomu se však vlády nemají. Spoléhají na to, že se občané kontinentu nechají po desetiletí ždímat. To je omyl.
Autor je poradcem pro strategické otázky
