Od snu k vlastní módní značce. Tři příběhy sebevědomých žen, které oblékají sebevědomé ženy
- Tři ženy, tři různé příběhy a jedna společná vášeň – móda.
- Tereza Hošková, Lenka Mulabegovič a Zuzana Melicharová si každá našla vlastní cestu do světa módního byznysu.
- Len, brokát i kašmír se v jejich rukou mění v originální tvorbu, která má svůj osobitý příběh.
1. Tereza Hošková: Od dvou šatiček ke kolekci
Zakladatelka Julie Store Tereza Hošková o sobě říká, že je především matkou čtyř dcer. Její známí a zákazníci se často domnívají, že svoji značku oblečení pojmenovala podle třetí dcery Julie. Je to však rafinovanější: Jde o složení jmen Julie, Lilien a Elizabeth. „To jsme netušili, že budeme mít ještě čtvrtou Dínu!“ směje se Hošková.
Než na trhu uspěla se značkou oblečení, pracovala jako osobní trenérka a výživová poradkyně. K návrhářství, jemuž se věnuje, dříve neinklinovala. „Mám vystudovanou strojní průmyslovku, takže jsem uměla kreslit maximálně převodovku,“ podotýká.
Před dvanácti lety se rodina kvůli pracovním povinnostem manžela Michala Hoška, CEO společnosti Artglass, odstěhovala do Belgie. „Stěhovala jsem se do připraveného domu, ale i tak to bylo náročné,“ popisuje. Dceři Julii bylo v té době pouhých dvanáct dní. Když člověk žije v cizině, přirozeně v něm vzroste láska k domovu. U Terezy Hoškové se projevovala kromě jiného v rozhodnutí oblékat sebe a svou rodinu u českých návrhářů a návrhářek.
Jednu z nich později po návratu do Čech poprosila, zda by jí neušila lněnou dětskou sukýnku. „Řekla mi, že to nejde, protože si musí udržet svůj koncept. Tím to všechno začalo,“ vzpomíná podnikatelka. „Nejdřív jsem si řekla, že se sama naučím šít. Chtěla jsem šít jen pro své děti, i když jsem měla vizi, že když mi někdo na ulici šaty dcery pochválí, ušiju mu je taky,“ vypráví. O tom, že by jednou budovala módní značku, tehdy vůbec neuvažovala.
Na jedné akci se ale shodou náhod setkala se švadlenou a navrhla jí, aby do projektu šla s ní. Bez váhání souhlasila. „Ze dvou šatiček najednou vznikla celá kolekce. Všechno jsem hradila z mateřské, protože jsem svým koníčkem nechtěla zatěžovat manžela nebo náš rodinný rozpočet.“ Z koníčku se však záhy stal byznys. Díky kontaktu s Terezou Bruthansovou se značka poprvé představila na designovém festivalu mini. „Skončily jsme téměř vyprodané,“ popisuje svůj první velký úspěch Hošková.
Brzy se začaly ozývat ženy s přáním, že by chtěly stejné šaty, jaké Julie Store šije pro děti. Hošková na poptávku zareagovala. V roce 2019 ušily první dámskou kolekci a také řadu pro chlapce. Na dva roky se z Julie Store stal smíšený brand.
„Po narození čtvrté dcery jsem v sobě začala znovu cítit ženskou sílu, a když byly Díně dva roky, začala jsem se projevovat skrze šaty,“ říká. K různým emocím volila různé šaty, což začala komunikovat i ostatním ženám. Tím se Julie Store definitivně změnila ve značku pro ženy. A to s úspěchem. „V době covidových restrikcí vzrostla poptávka na e-shopu. Denně jsem balila množství zásilek. To mi dodalo sebevědomí k otevření prodejny,“ přiznává. Showroom otevřela po covidu na pražských Vinohradech.
Když nestačí jen přírodní materiály
Z metrážových materiálů přešla značka na vlastní dodavatele. Stále se drží Evropské unie, ale materiály už nejsou zdaleka jen přírodní. „Svízel přírodních materiálů je, že na ně neslyší ženy přes zimu. Rozšířili jsme nabídku o bavlnu, džínovinu i krajku,“ vysvětluje. A ke spolupráci s designérkou Moni Monaru, jež pro Terezu plete svetry, dovedl návrhářku algoritmus sociálních sítí. Pár dní před otevřením butiku si s Moni a manželi sedli a spočítali cenotvorbu. „Obě jsme zbledly, protože jsme si neuměly představit, že by to někdo koupil.“ Kolekce se však prodává velmi dobře. „Jsem nesmírně vděčná za komunitu, kterou kolem sebe mám, a vážím si všech žen, které nás podporují a jsou ochotny utratit za naše oblečení peníze. Má zásada je šít výhradně s českými ženami,“ popisuje.
V showroomu najdete pouze černé, bílé nebo béžové oblečení. Hošková je minimalistka, barevné kolekce ji nelákají. „Před třemi lety jsme barevnou kolekci měli, ale já to s barvami neumím. Měla jsem takové období, ale rychle mě to přešlo,“ tvrdí návrhářka. Příliš mnoho barev podle ní přináší chaos.
Vysokých obratů se zalekla
Přitom kolekce, jež sršela barvami, sklidila obrovský úspěch. Obratově se značce v té době dařilo nejvíc. Tereza Hošková přiznává, že se toho zalekla, stejně jako expanze do zahraničí. „Uvědomila jsem si, že by Julie musela růst, ale já si to potřebuju udržet takové, abych to dokázala řídit a ovládat sama,“ říká. Nemá ani zaměstnance, pouze švadlenky, které pro ni návrhy šijí, a jednu kolegyni v prodejně. Navíc klade důraz na osobní kontakt s klientkami, což by u větší výroby už nebylo možné. Své rozhodnutí promítla i do prodeje nové kolekce. Nenabídla ji v e-shopu. „Uklidňuje mě to, protože v dnešní rychlé době je potřeba, aby to někdo dělal jinak. Vždy říkám, že nechci být trendy, chci být svá. Necítím se na to, že bych měla dělat placenou reklamu nebo vtipné reels na sociálních sítích, abych měla sledovanost,“ vysvětluje podnikatelka. Sama připouští, že z ekonomického hlediska by dávalo větší smysl uvádět méně novinek. Přesto se při rozhodování řídí hlavně pocitem. Její zákaznice si cestu do showroomu najdou i bez e-shopu. Typickou zákaznicí Julie Store je žena ve středních letech, která už ví, co od života chce.
Příští rok značka oslaví desetlet na trhu. A přestože dnes prodává šaty průměrně za sedm tisíc korun a má věrnou klientelu, Hošková další velké rozšiřování neplánuje. „Možná ale uděláme novou dětskou kolekci. Navíc už je má nejstarší dcera maminkou, takže i to by mohl být impulz.“
2. Cesta Lenky Mulabegovič
Na UMPRUM začínala Lenka Mulabegovič s projektem, který se postupně proměnil v její první profesní zkušenost. Diplomovou práci chtěla pojmout jako vybudování vlastní značky, cesta k ní ovšem nevedla přímo ze školy. Do oboru ji tehdy zasvětila izraelská streetwearová značka Kenvelo, která jí nabídla po absolutoriu také první zaměstnání. „Byli jsme tam jen tři Češky, jinak mezinárodní tým – Izraelci, Němci i Rusové. Lítali jsme po zeměkouli a učili se, jak to ve světě módy chodí,“ vzpomíná.
I když se jednalo o řetězec, nic se ve výrobě nepodceňovalo. Zkušenost v Asii byla pro Lenku velmi cenná a ukázala jí rozdíl mezi teorií a praxí. V Číně se podle ní pracuje efektivně, ale bez tolerance k malým změnám. „Schvalovací procesy byly extrémně dlouhé. Posílali jsme digitální návrhy, velikostní tabulky, technické dokumentace. Kontroloval se každý šev a na předělání jsme to posílali zase zpátky,“ popisuje. Ve Kenvelu vydržela tři a půl roku. Firma začala krachovat. Nouzi o práci ale Lenka neměla, oslovil ji výrobce z Paříže a nabídl další spolupráci. Prošla také značkou denimového oblečení Exe Jeans nebo lyžařskou švýcarskou značkou MGG ski, kterou založil Thomas Archer Baťa.
Zpět ke svému snu
Po devítiměsíční mateřské dovolené se Mulabegovič vrátila opět do práce. Nekončící cesty do Číny a zpět ji ale vyčerpávaly, tím spíš že už byla dvojnásobnou maminkou. Rozhodla se proto udělat odvážný krok a vrátit se ke studentskému snu o vlastní značce. V roce 2014 založila Mi fashion label. Do podnikání vstoupila se dvěma společníky a společně pokryli první fázi rozjezdu. „Počáteční investice byla poměrně vysoká. Byli jsme tři, každý přinesl do společnosti něco jiného. To mi dalo pocit jistoty,“ říká a se smíchem dodává: „Zpětně můžu říct, že jsme byli byznysová jelita.“
Největší překážkou bylo nulové povědomí mezi lidmi nejen o samotné značce, ale také o jménu Lenky Mulabegovič jakožto hlavní designérky. V té době si přivydělávala jako stylistka na foceních pro magazíny. První dva roky se značka pohybovala na hraně udržitelnosti. Návrhářka přiznává, že to byly finančně napjaté časy, firma byla v červených číslech. Největší položkou byl pronájem obchodu v Betlémské ulici v centru Prahy. „Naštěstí jsme do toho investovali jen vlastní úspory a nemuseli si půjčovat.“ Od roku 2017 zůstala ve firmě sama, protože její společníci ztráceli nadšení. „Byznysově jsme se rozešli, ale přáteli jsme zůstali,“ vysvětluje.
Brokát a výrazné vzory
Název značky naštěstí měnit nemusela. Věděla ovšem, že něco změnit musí, snížit náklady. Přesunula pobočku na Vinohrady, tamní prostor nyní slouží jako showroom a dílna. „Nikdy bych nedopustila, abych musela ubírat kvůli zisku na kvalitě materiálů. Ty jsou pro mě stěžejní.“ Poznávacím znamením Mi fashion label je v posledních letech brokát, který jí dodává česká firma Hedva. Vzory si sama vymýšlí a společnost jí je připravuje na míru. Její kolekce je jen na objednání. „Mám i e-shop, ale beztak se vždy s klientkou spojím a zeptám se, zda si nechce přijet oblečení vyzkoušet, případně upravit na míru. Cena zůstává stejná,“ popisuje. Investice, kterou do firmy vložila, se jí vrátila zhruba po čtyřech letech.
Svou typickou klientku Lenka Mulabegovič popisuje jako sebevědomou ženu, jež se nebojí být vidět. „Mám v kolekci i univerzální černé a bílé oblečení, ale typické jsou pro mě vzory, které jsou mým signifikantem,“ říká. Za svou zlomovou považuje kolekci Sen, kterou si od ní odkoupilo do svého fundusu Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Cena košil se pohybuje v rozmezí 6900–7900 korun a šaty vyjdou na 7,5–12 tisíc korun. Záleží vždy na zvoleném materiálu a náročnosti výroby. „Marži mám zhruba čtyřnásobnou. Musí se v ní promítnout pronájem prostor, čas i právě to, že se jedná o ruční práci.“ Značka dnes funguje bez velkého týmu. Návrhářka pracuje s externí švadlenou a sama stojí na začátku i konci procesu – od návrhu po finální produkt.
Trend udržitelnosti jako pomocník
Všem designérům podle Lenky pomohl trend udržitelnosti. „Samozřejmě má každá žena ráda i produkty řetězců, s nimiž moje modely kombinují. Kupují si toho už ale mnohem méně a spíš jim záleží na kvalitě,“ myslí si. Cenová politika značky stojí na jasné logice: menší série, dražší materiály a ruční práce. Mi fashion label roste pomalu spolu s rozšiřováním klientely, růstem reputace a stabilizací objednávek. Zásadní roli v tom hraje instagram, který se stal hlavním akvizičním kanálem. Mulabegovič obléká i známé osobnosti, například moderátorky, jako jsou Daniela Brzobohatá, Jana Peroutková nebo Veronika Jonášová.
Dnes už značka funguje více než dekádu, ale zůstává záměrně malá. Rozšiřování výroby či vstup do velkých retailových struktur návrhářka odmítá. „Nejsem megaloman. Kdybych to dělala ve velkém, přestalo by mě to bavit. Ztratilo by to kouzlo,“ říká. Jejím cílem je udržení rovnováhy mezi kreativitou, rentabilitou a osobním životem.
3. Zuzana Melicharová a kašmíř
Když mluví Zuzana Melicharová o podnikání, nepoužívá slova jako škálovatelnost, návratnost investic nebo exekuční strategie. Hovoří o svobodě. O intuici. O tom, že někdy musíte nejdřív podříznout větev, abyste zjistili, jestli umíte létat.
Vedle toho, že nedávno spoluzaložila a vede fintechovou společnost Nexus, tři roky rozvíjí svou vlastní značku kašmírového oblečení JUSTLOVE. „Nejsem módní návrhářka a ani to nepředstírám,“ říká a vysvětluje svůj přístup. „Umím si vše byznysově spočítat a současně v sobě mám cit pro to, co se bude ženám líbit,“ začíná vyprávět příběh, jehož začátky měly blíže k osobnímu kolapsu než podnikatelské success story.
Léta v obleku
Vystudovaná ekonomka se k módě dostala během mateřské dovolené, kdy hledala díru na trhu. Tu vlastně měla před očima už dlouho: během působení v Citibank, HSBC nebo Erste Private Banking a půl roku trvající zkušenosti v Rohlík.cz tvořily její šatník výhradně dámské obleky. „Nosila jsem silonky a pořád se trhaly. Říkala jsem si: Proč neexistuje něco kvalitnějšího?“ Chtěla vytvořit řadu silonek, které něco vydrží a uživatelky je budou dostávat v pravidelných měsíčních zásilkách. Projekt ale skončil dřív, než začal. Nenašla v Česku výrobce, který by měl na požadovanou kvalitu kapacity. Neúspěšný nápad ji stál naštěstí jen několik desítek tisíc korun. Nevzdala se a přišla s dalším plánem na průnik do módní branže.
Tenčí než lidský vlas
Našla však v sobě další impulz, který popisuje jako iracionální. Jako plán B a zároveň poslední možnost, jak v podnikání s oblečením uspět, měla v hlavě kašmírovou kolekci. Začala materiál studovat do detailu a rozhodla se proto odletět do Mongolska. „Chtěla jsem pochopit, jak celý proces funguje. Nevěděla jsem pořádně, ani kde žijí ty kozy, od nichž vlna pochází,“ směje se dnes. Právě v Mongolsku našla výrobce, kteří během několika měsíců dodali první kolekci. Když pak dorazila i opožděná zakázka z Portugalska, rozdíl byl okamžitě patrný. „Kašmír totálně zvítězil.“ Tak se značka JUSTLOVE stala kašmírovým brandem.
Melicharová popisuje rozdíly v kvalitě kašmíru, která se odvíjí od tloušťky vlákna. „Čím tenčí, tím kvalitnější. Pracujeme pouze s kašmírem kategorie A, který je tenčí než lidský vlas.“ Aby přiblížila i samotný proces výroby svetru, upřesňuje, že z jedné kozy se dá během jarního vyčesávání získat zhruba 150 gramů kašmíru a na tenký svetr ho je potřeba 220 gramů. Bestseller její značky, kašmírový oversize rolák ORGANIC, obsahuje 540 gramů kašmíru a stojí 9990 korun. U každého produktu Zuzana uvádí také transparentní náklady – kolik stojí materiál, práce, transport i jakou částku činí marže.
Kvalita bez pocitu viny
Češi jsou podle ní za kvalitní materiály ochotni utrácet. „Mám možná štěstí i v tom, že cílím na sofistikovanější zákaznice,“ uvažuje. Jsou jimi nejčastěji ženy mezi 35 a 45 lety, které už nechtějí rychlou módu. „Často mi říkají: ‚Půl roku jsem se rozhodovala, jestli si ten svetr zasloužím.‘ Pak zjistí, že ho nosí pořád.“ Sama dobře ví, jak silné bývají ženské výčitky kolem utrácení sama za sebe. „Chtěla jsem to změnit. Chtěla jsem, aby kvalitní věc nebyla vnímaná jako vina.“
Velkou výhodou pro JUSTLOVE je, že nemá lokální konkurenci. Jen velké globální obchodní řetězce. Ačkoli značka sezonně otevírá i svůj showroom v Praze, stále převládá prodej přes e-shop. Zákaznice tam učiní až 95 procent objednávek. To se odráží také v tržbách. „V roce 2025 jsem cílila na obrat deset milionů, ale bylo to něco přes osm milionů. Přes milion z toho byl zisk,“ prozrazuje. Ročně značka roste o 20–30 procent, ale plán zakladatelky je toto číslo navýšit.
Velká zkušenost z Rohlíku
Kašmír je ale jen jedním směrem podnikání Zuzany Melicharové. Ještě před pár lety měla na starost privátním bankovnictví v České spořitelně, pracovala také s Tomášem Čuprem ve společnosti Rohlík. Před rokem spoluzaložila společnost Nexus, v níž působí i jako CEO. Jedná se o technologický projekt určený pro obchodníky. „Myslím, že je důležité, aby byla žena ekonomicky soběstačná,“ popisuje důvod, proč kromě JUSTLOVE rozjela další firmu. V projektu Nexus kombinuje zkušenosti z e-commerce, vývoje a z psychologie prodeje, které získala v Rohlík.cz.
Tam, jak říká, pochopila tempo moderního byznysu. „V korporátu se projekty řeší měsíce. V Rohlíku se problémy řešily v řádu minut. Když je něco špatně na webu, je to okamžitě průšvih.“ Zkušenosti promítá rovněž do svého byznysu s oblečením.
Fascinuje ji módní návrhář Christian Dior. Ne kvůli samotné jeho tvorbě, ale kvůli skutečnosti, že svou první kolekci představil až po čtyřicítce. „Máme pocit, že když člověk neuspěje do třiceti, je pozdě. Ale ono to tak vůbec být nemusí,“ zdůrazňuje Melicharová. Její vlastní příběh je toho důkazem. Začal v bankách, pokračoval nezdarem v portugalských továrnách a vedl až do mongolských stepí. Ukazuje, že někdy vznikne byznys právě ve chvíli, kdy už to vypadá na definitivní konec.
