Češi dál zuřivě spoří a brzdí ekonomiku. V Evropě je předčí jen dvě země

Evropské domácnosti si během pandemie kvůli omezenému cestování a chození do restaurací vytvořily slušné finanční rezervy, v následujících letech však začaly opět více utrácet. Jednou z mála výjimek jsou Češi, kteří dál zuřivě šetří a předhonili v této disciplíně i její někdejší rekordmany v sousedním Německu.

Vysoká míra soukromých úspor představuje nespornou výhodu v době hospodářských krizí a rostoucí nezaměstnanosti, ale také brzdu pro místní supermarkety, poskytovatele služeb a ekonomiku jako celek. V Česku jsou navíc kvůli daňovým změnám dopady tohoto trendu velmi nerovnoměrné a polštáře pro horší časy se nafukují především u finančně lépe zajištěných rodin.

Během covidových uzávěr se úspory – do nichž se kromě úložek v bankách počítají i nákupy akcií či investičních bytů – v celé Evropské unii včetně Česka zdvojnásobily téměř na 25 procent disponibilních příjmů. Následně klesly na průměrných zhruba 14 procent, u nás se však stále drží těsně pod 20 procenty. To je po Irsku a Maďarsku nejvyšší úroveň v sedmadvacítce a znamená to, že české rodiny každý kvartál odkládají stranou zhruba 80 miliard korun.

Počáteční nárůst úspor nastal, když možnosti utrácet byly silně omezené a vlády přitom finančními injekcemi podporovaly pandemií ohrožené firmy a jejich zaměstnance. České či Maďarské domácnosti ale zůstaly ve spotřebě opatrné i později. Válka na Ukrajině a s ní spojené drahé energie a vlna uprchlíků dopadly nejtvrději právě na střední Evropu, která je konfliktu geograficky nejblíže, a má navíc s ruským imperialismem vlastní neblahé historické zkušenosti.

Obě zmíněné země také zasáhl výrazně větší inflační šok než jejich západní sousedy platící eurem. To dále ochromilo kupní sílu a sebevědomí spotřebitelů a donutilo místní centrální banky k mnohem výraznějšímu zvyšování úrokových sazeb. Ty ve státech střední Evropy s vlastními měnami doteď zůstávají o hodně vyšší než v eurozóně, což domácnosti odrazuje především od nákupů na dluh, a naopak zvyšuje atraktivitu spořicích účtů či termínovaných vkladů.

V posledních letech se navíc v celém světě rychle rozmáhají retailové investice do akcií a dalších finančních produktů. Ty statistici započítávají mezi úspory a dnes je jako alternativu k bankovním vkladům aktivně využívá polovina Čechů.

Dalším – specificky českým – faktorem jsou úpravy zdanění příjmů fyzických osob od roku 2021, jež v rámci pandemických opatření přijala tehdejší vláda Andreje Babiše s pomocí opoziční ODS. Zrušení takzvané superhrubé mzdy představuje každoroční daňovou úlevu v celkové výši 130–140 miliard korun – a to především pro lidi s vysokými příjmy. Ti tyto dodatečné prostředky místo útraty typicky ukládají právě do bank, akcií nebo nemovitostí – což také omezilo přínos tohoto kroku pro ekonomiku.

Nůžky se dál rozevírají

Jeho dalším důsledkem bylo ještě větší prohloubení rozdílů v bohatství a životní úrovni. Domácnosti jako celek si za posledních šest let vybudovaly balík úspor, který je o dva biliony korun větší než za stejně dlouhé období před pandemií. Je však nerovnoměrně rozložen: přibližně třetina rodin žije takzvaně z ruky do huby a nemá úspory vůbec žádné. Tuto ekonomicky zranitelnější skupinu také nejvíce zasáhla inflační vlna z let 2022–2023, zatímco lidi s vysokými příjmy před ztrátou kupní síly aspoň částečně ochránilo právě investování úspor.

Ani výnosy z těchto investic ovšem bohaté domácnosti obvykle nepoužívají na vyšší spotřebu – a pokud ano, tak především na služby jako pohostinství, cestování, rekreace, případně bankovnictví a poradenství. Není proto náhoda, že právě těmto odvětvím se poslední dobou daří výrazně lépe než dodavatelům a prodejcům potravin či jiného běžného zboží.

Vyšší celkové úspory tedy v Česku přispívají k relativně slabé spotřebě, která se po hlubokém propadu z let 2022–2023 teprve loni vrátila na úroveň předpandemického roku 2019. To dopadá především na maloobchodníky – objemy tržeb v tomto odvětví, kam patří rovněž internetoví prodejci, jsou dnes o pouhá dvě procenta vyšší než v prosinci 2019, byť ceny jejich zboží od té doby vzrostly téměř o 35 procent. Právě zde uspořené miliardy chybějí nejcitelněji.

Kam ale peníze směřují, když ne do spotřeby? V posledních dvou letech Češi zhruba dvě třetiny úspor ukládají tradičně na spořicí účty a do nemovitostí. Zbytek míří do akcií nebo podílových fondů, jejichž obliba také díky lepšímu zhodnocení v posledních letech stoupá.

Rostoucí finanční gramotnost a povědomí o investičních příležitostech mezi českými domácnostmi je veskrze pozitivní jev. Problém pro místní ekonomiku jako celek ovšem tkví v tom, že většina těchto peněz směřuje za hranice, a to hlavně do Spojených států. Český i evropský akciový trh je jednoduše příliš malý a nedostatečně lákavý, což znamená, že soukromé úspory místo domácí ekonomiky pomáhají financovat expanzi amerických technologických gigantů.

U vkladů na české spořicí účty sice prostředky v zemi zůstávají, banky si však často stěžují, že nevědí co s nimi. V posledních letech totiž kvůli slabé investiční aktivitě místních firem nemají dost smysluplných projektů, jež by pomocí této takzvané přebytečné likvidity mohly podpořit.

Realitní trh se přehřívá

Ještě menší přínos pro domácí ekonomiku mají oblíbené nákupy nemovitostí. Ty totiž v kombinaci s chronicky nedostatečnou výstavbou ve velkých městech pouze živí další přehřívání realitního trhu – a čím dál dražší bydlení dále omezuje schopnost domácností s nižším příjmem utrácet za běžnou spotřebu.

Ze všech těchto důvodů je nereálné čekat, že se míra úspor v nejbližší době vrátí zpátky na předcovidovou úroveň a domácnosti začnou o dost více utrácet. I kdyby Česká národní banka výrazněji snížila sazby, kombinace současného daňového systému a vyšší míry ekonomické nejistoty by tuto míru nadále držela nad evropským průměrem – zřejmě někde kolem 15–16 procent příjmů.

Zároveň se zdá, že nezbytně neplatí mýtus oblíbený mezi mnoha komentátory, podle nějž jsou české domácnosti v otázce nakládání s penězi příliš bojácní či konzervativní. Kulturní a historické rozdíly mezi různými částmi světa mají jistě určitý vliv i na finanční rozhodování jejich obyvatel. Češi však v tomto případě poměrně racionálně reagují na dané ekonomické podmínky, tedy strach o ztrátu zaměstnání, vyšší úrokové sazby, nižší daně z příjmu a slušné potenciální výnosy na finančních trzích.

Koneckonců, riziko ztráty zaměstnání v současnosti roste a budovat si rezervu na horší časy dává smysl. Vyšší míra úspor je pozitivní i pro lepší zajištění na stáří – většina zaměstnanců totiž až příliš spoléhá na státní důchod, ten ovšem často nedokáže pokrýt všechny životní náklady. Tyto výhody nicméně vzhledem k nerovnoměrnému rozložení úspor platí jen pro část celkové populace.

Tomáš Dvořák je ekonom z britské poradenské společnosti Oxford Economics. V Londýně žije osm let. Specializuje se na tvorbu makroekonomických prognóz a modelů pro střední a východní Evropu a eurozónu. Spolupracuje také s Centrem veřejných financí na Univerzitě Karlově a spolkem 2. ekonomická transformace.