Lék na hubnutí, levná energie a stavby na dluh. Triky tří evropských ekonomik, které v růstu předbíhají Česko

Hospodářská mapa Evropské unie se v posledních letech překvapivě rychle překresluje. Ekonomiky, které se po velké finanční krizi octly na hraně bankrotu a vysloužily si tím hanlivou přezdívku PIIGS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko), jsou dnes v růstu premianty Evropy. Naopak Německo, jehož ekonomika ještě v minulé dekádě táhla eurozónu díky boomu průmyslu a exportu, s nímž se svezlo i Česko, se už několik let potácí na hraně stagnace.

Co v tomto ohledu rozhodně stojí za pozornost, jsou různé modely evropských ekonomik, kterým se v posledních letech daří. Není jednoduché najít jediný společný jmenovatel jejich úspěchu, ať už jde o velikost, strukturu ekonomiky, nastavení hospodářské politiky nebo třeba členství v eurozóně.

Schopnost uspět a dosáhnout silného růstu a dobrých makroekonomických výsledků lze demonstrovat na třech evropských ekonomikách, které si můžeme představit jako archetypy růstových strategií: Dánsko, Polsko a Španělsko. Všechny tři země se od pandemie drží na špičce pomyslné evropské růstové tabulky, ale v každé z nich je hospodářský výkon poháněn jinými faktory.

V Česku to můžeme vnímat dvojí perspektivou: poloplné sklenice, podle níž je možností, jak se úspěšně poprat s turbulentní dobou plnou geopolitického napětí a ústupu globalizace, víc. A že si tedy můžeme vybírat, kde se inspirovat. Naproti tomu poloprázdná sklenice říká, že si z daných možností nedokážeme vybrat. A zatímco nám některé ekonomiky jako například ta polská ukazují záda, my přešlapujeme na místě.

Dánský model: inovace a funkční veřejné finance

Silný hospodářský růst Dánska z posledních let má veřejnost spojený s ohromným rozmachem léku na hubnutí GLP-1 Ozempic od dánské farmaceutické společnosti Novo (bývalý Novo Nordisk). Právě jeho výroba a tržby v roce 2023 tvořily skoro 80 procent růstu dánské ekonomiky. Od té doby ale došlo k markantnímu útlumu tohoto vlivu i skrze fakt, že společnosti Novo v tomto lukrativním odvětví rychle vyrostla konkurence v čele s americkou Eli Lilly.

Dánský model růstu ovšem rozhodně není příběh jedné firmy. Je zde totiž důležité nezaměňovat příčinu s následkem – to, že ohromně úspěšný a výdělečný lék vznikl právě v Dánsku, není náhoda. Tamní ekonomika je už dlouhá léta vzorem v tom, jak vytvářet podmínky pro růst produktivity: ve výdajích na vzdělávání i vědu a výzkum patři dlouhodobě mezi evropskou špičku a stejně tak je už tradičně silná v transferu znalostí a komercializaci výzkumu.

Dánský průmysl vykazuje jednu z nejvyšších přidaných hodnot v Evropské unii, a to nejen ve farmacii, ale i v chemickém průmyslu nebo ve výrobě elektrotechnických zařízení. Silný průměrný růst kolem 2,5 procenta ročně navíc Dánsko vykazuje, přestože drží fixní kurz vůči euru a tím se de facto vzdává autonomní měnové politiky šité na míru svým potřebám.

Další devízou dánské ekonomiky jsou její funkční veřejné finance. Dánsko, stejně jako ostatní severské ekonomiky, má poměrně velkou míru veřejného přerozdělování majetku. Relativně vysoké daňové příjmy i veřejné výdaje ale v tomto případě nejsou bariérou pro růst, Dánové totiž dokážou s veřejnými prostředky hospodařit velmi efektivně. Stojí za tím nejen rozvinutý systém výkonového rozpočtování, ale i zaměření na výdaje, které jednoznačně podporují budoucí růst. Za povšimnutí stojí, že v dnešní době vysokých schodků a rostoucího zadlužení Dánsko hospodaří dlouhodobě s přebytkovým rozpočtem a jeho míra zadlužení vůči HDP za posledních 15 let klesla o celou polovinu na 27 procent!

Snad jediný ohled, ve kterém se Dánskem snažíme inspirovat, je jeho trh práce, často označovaný pojmem flexicurity. Ten vychází z kombinace flexibilního trhu práce (flexibility) s jednoduchými pravidly pro propouštění zaměstnanců a solidního zabezpečení (security) pro lidi, kteří přijdou o práci. To zahrnuje vysokou podporu v nezaměstnanosti během prvních měsíců, silný systém rekvalifikací a důraz na celoživotní vzdělávání. Výsledkem je velmi pružný a dynamický trh práce, na kterém pracovníci často mění zaměstnání, což prokazatelně vede k silnějšímu růstu mezd a vyšší produktivitě.

Česká inspirace je i v tomto bohužel spíše deklarovaná než skutečná. Pojmem flexicurity se často oháněla minulá vláda, která prosadila alespoň dílčí změny ve své flexinovele zákoníku práce. To byl bezpochyby pozitivní krok, který ale současná vláda plánuje v rámci krátkozraké snahy o úspory od Nového roku v podstatě vykleštit.

Španělský model: migrace, geografické „štěstí“ a služby

Španělsko před 15 lety patřilo do už zmíněného nelichotivého klubu PIIGS. Tehdy by si asi jen málokdo troufl tipovat, že za dekádu bude z velkých evropských ekonomik růst nejrychleji. Po splasknutí realitní bubliny po roce 2008 v zemi vylétla nezaměstnanost na stěží uvěřitelných 27 procent, a u mladších ročníků dokonce přes 40 procent.

Od té doby se toho hodně změnilo a v posledních pěti letech španělská ekonomika opakovaně překonává očekávání. Za silným růstem stojí několik faktorů. Tím hlavním je prostý růst populace – Španělsko se v posledních letech otevřelo imigraci, ale především z jazykově a kulturně blízké Latinské Ameriky. Zatímco ve většině evropských zemích se populační křivka začíná pomalu ohýbat, ve Španělsku populace od roku 2016 vzrostla o 7,5 procenta, přičemž jde z většiny o obyvatele v produktivním věku. A nezaměstnanost letos poprvé po téměř 20 letech klesla pod 10 procent.

Španělská ekonomika ale roste i v přepočtu na obyvatele, což znamená, že zvětšení populace není jediným faktorem. Dalším je „geografické štěstí“ – Španělsko totiž v posledních několika letech výrazně profitovalo ze silných turistických sezon a začalo šlapat na paty nejnavštěvovanější zemi světa Francii. Příjemné počasí a dobré jídlo jsou samy o sobě silnou ekonomickou výhodou, ale Španělsko je schopné jí využívat naplno díky funkční infrastruktuře, která zvládá nápory turistů.

Španělsko ale svého příznivého umístění na jihu Evropy aktivně využívá i jiným způsobem – díky silnému rozmachu obnovitelných zdrojů energie spolu se zajištěním dodávek zemního plynu se španělská ekonomika blíží energetické soběstačnosti a má jedny z nejnižších cen energií, které sužují zbytek EU. Není tak divu, že průmyslové firmy stále častěji zvažují přesun výroby do Španělska. A že tam už průmysl tvoří větší část ekonomiky než ve Francii nebo Nizozemsku.

K dostupné pracovní síle a levným energiím se přidává i rychle se zlepšující podnikatelské prostředí. Španělská startupová scéna patří mezi nejdynamičtější v Evropě. Zákon z roku 2022 výrazně zlepšil prostředí pro začínající firmy kombinací nižšího zdanění, zaměstnaneckých akcií a možností lákat zahraniční experty.

Silný španělský růst je o to bizarnější, že menšinová levicová vláda premiéra Pedra Sáncheze není schopná už tři roky parlamentem protlačit plnohodnotný státní rozpočet. Namísto toho neustále prodlužuje rozpočtové parametry odhlasované pro rok 2023. Zadlužení k HDP tak zůstává poměrně vysoké, jen těsně pod 100 procenty, i když pomalu klesá.

Ani španělská ekonomika však není bez poskvrnky. Odpor části obyvatelstva k migraci, slabší růst mezd očištěných o inflaci a zejména nedostupnost vlastnického bydlení jsou její Achillovou patou, která bude Sánchezovu vládu příští rok velmi pravděpodobně stát úřad.

Polsko: investice na dluh, průmyslový boom a decentralizace

Na to, že Polsko rychle roste, jsme si už zvykli. Jde už prakticky o konstantu – pokud nepočítáme pandemické období, prošlo si Polsko naposledy recesí na začátku tisíciletí. Od té doby vykázalo velmi působivé přiblížení se k ekonomické úrovni západních zemí a téměř stažení náskoku, který na něj mělo Česko.

Polský růst je v posledních letech výrazně tažený vysokými schodky státního hospodaření a silným růstem veřejných výdajů na dluh. Kdo Polsko navštívil před takovými 15 lety a znovu až v poslední době, asi nestačil žasnout. Ohromný pokrok v dopravní infrastruktuře, moderní výstavbě i rozvoji průmyslových zón zhmotňuje úspěch polské ekonomiky.

K modernizaci infrastruktury dokázalo Polsko velmi efektivně využít nejen vlastních peněz, ale také prostředků z fondů Evropské unie, které na rozdíl od Česka soustředilo jen na několik ekonomicky důležitých priorit. Od ruské invaze na Ukrajinu pak Polsko rovněž vynakládá velké prostředky na obranu. Už dnes tak s přehledem plní i nový cíl NATO pro výdaje na obranu ve výši 3,5 procenta HDP a polská armáda patří k těm nejmoderněji vybaveným v Evropě.

Ze zmíněných tří archetypů je polská ekonomika nejpodobnější té české. Má rovněž velký průmyslový sektor, je stále poměrně energeticky náročná a orientovaná na export. Ve všech těchto ohledech ale v posledních letech došlo ke změnám. Polský průmysl značně diverzifikoval jak to, co vyrábí, tak zahraniční trhy, na které vyváží. K tomu se v Polsku rovněž rychle rozvíjí sektor profesionálních, finančních a technologických služeb. A když zahraniční firmy hledají místo pro regionální centrálu, první volbou obvykle bývá Varšava.

Přesto – a to je možná na polském růstu to nejpůsobivější – se všechno neodehrává jen v hlavním městě. Právě naopak, polský růst je až neuvěřitelně decentralizovaný a regionálně vyvážený. Z 20 evropských měst s nejdynamičtějším růstem jich je podle dat Oxford Economics hned deset z Polska. Tohle je geografická výhoda po polsku – velký počet středně velkých univerzitních měst, která fungují jako inkubátory inovací a rozvoje.

Další výhodou polské ekonomiky je fakt, že i přes nesmiřitelný svár mezi oběma stranami politického spektra panuje na hlavních národohospodářských prioritách celospolečenská a politická shoda. To platilo o veřejných investicích a platí to i nyní v otázce budování obranyschopnosti země. Poláci tak ztrácejí méně času tím, že nová vláda natruc demontuje všechny kroky té předchozí.

Co ale v případě Polska nelze přehlédnout, je rostoucí dluhový problém. Ano, veřejné výdaje pomohly nastartovat silný růst. K nim se ale přidružily různé sociální výdaje, daňové úlevy a navyšování důchodů a platů státních zaměstnanců, které schodek pro tento i příští rok nafoukly až na sedm procent HDP. To je i přes silný hospodářský růst neudržitelné – míra zadlužení se dlouho držela pod 60 procenty, ale dnes už šplhá k sedmdesátce, což se již projevilo i na snižování ratingu, jež vyjadřuje spolehlivost země jako věřitele a obvykle zvyšuje cenu, za kterou jí investoři půjčují. Polsko se tak ozdravení veřejných financí dříve nebo později nevyhne – vládní pokusy v tomto směru ale zatím narážely na prezidentské veto Karola Nawrockého z opozičního tábora.

Český model: kdo ví?

Na závěr je namístě položit si nepříjemnou otázku – kterou z těchto úspěšných cest si zvolilo Česko? Odpovědí bohužel je, že žádnou a že nejsme schopni přijít ani s jakoukoli perspektivní alternativou k nim.

Vláda sice schválila kvalitní Hospodářskou strategii – i když by se chtělo namítnout, že jde už asi o desátou strategii za posledních 15 let. Nicméně její naplňování je zatím velmi kusé a pro skutečný posun v prosazení jednotlivých opatření chybějí peníze. Těch se vládě s velkou pravděpodobností do konce jejího mandátu nedostane, protože nemá v plánu přijít s daňovou reformou. Nedávné přiznání ministryně financí Aleny Schillerové, že některé daně bude třeba zvýšit, naznačuje, že jde jen o dílčí parametrické úpravy, ne o přenastavení a vylepšení daňového systému. A u dodatečných výdajů, které vláda plánuje, se zase nedá čekat jejich efektivní řízení, protože, jak už bylo řečeno, Česko pokus o výkonové rozpočtování v podstatě vzdalo.

Katastrofismus přesto není namístě – česká ekonomika má pořád potenciál, aby se dál přibližovala k západním zemím. I když to už bude probíhat znatelně pomaleji, než jsme byli zvyklí v předchozích dekádách. Náš komplexní průmyslový sektor se dokáže rychle adaptovat na nové trendy ve světové poptávce, jak do obrany, AI tak i čistých technologií. Roste nám i sektor technologických služeb. Stále máme na poměry střední a východní Evropy relativně vstřícné a stabilní podnikatelské prostředí. Nízká míra zadlužení – alespoň ještě nějaký čas – a fakt, že je Česko ve vztahu k zahraničí čistý věřitel, a nikoli dlužník, nám v dnešním turbulentním světě slouží jako tlumiče vnějších šoků.

Dost důvodů je ale i pro to, být znepokojen. Tím hlavním by pro nás měla být už šest let trvající stagnace růstu produktivity, která se během letošního prvního pololetí začala dokonce propadat. Ve slabé produktivitě se zrcadlí chabý růst inovací a neschopnost posouvat ekonomiku jako celek k výrobě s vyšší přidanou hodnotou (byť existují pozitivní výjimky, kterých ale prostě není dost). A to je hlavní důvod, proč za evropskými růstovými premianty zaostáváme.

Sledovat příběhy úspěchu ostatních je mimořádně důležité. Jednak to ukazuje, že fámy o upadající Evropě nejsou tak úplně pravdivé. Zároveň nám ale demonstrují, že to jde. Inspirovat se můžeme konkrétními opatřeními a příklady dobré praxe, které se v zahraničí osvědčily, i tím, co naopak nefunguje. Zahleděnost do sebe není dobrá pro žádnou ekonomiku, především ale ne pro tak malou a otevřenou, jakou je Česko.

Tomáš Dvořák je ekonom z britské poradenské společnosti Oxford Economics. Specializuje se na tvorbu makroekonomických prognóz a modelů pro střední a východní Evropu a eurozónu. Spolupracuje také s Centrem veřejných financí na Univerzitě Karlově a spolkem 2. ekonomická transformace.