O tom, co mu jde jedním uchem tam a druhým taky, nám pověděl Milan Cais. Milan v roce 1988 spoluzaložil Tata Bojs. Natočil s nimi zatím deset alb, za která skupina postupně obdržela devětkrát výroční cenu APH Anděl. Krom hudby se věnuje i oborům jako socha, instalace, kresba, performance a video. Účastnil se řady společných výstav u nás i ve světě a jeho práce je zastoupena v několika sbírkách.
Od které písničky, kterou napsal někdo jiný, znáš celý text od začátku do konce… Já mám problémy si zapamatovat i písničky, které jsem napsal sám, takže asi žádnou. Ale lidovku Čtyři koně ve dvoře bych možná dal dohromady. To se mi na základce zarylo hluboko.
Jaké bylo první album, které sis koupil nebo dostal… K Vánocům 1992 jsem dostal první hi-fi věž, která měla CD přehrávač, a k tomu jsem taky dostal tři cédéčka, která jsem pořád točil dokola. Brian Eno – Nerve Net, Suzanne Vega – 99.9 F° a nějaké Best Of od Supertramp.
Co nejraději posloucháš v autě nebo v MHD… V MHD moc hudbu neposlouchám. Ale v autě rád všechno možné. Vždycky záleží také dost na tom, kdo tam se mnou sedí, největší diktátorky jsou moje holky. V poslední době jsem v autě při cestě ze studia hodně poslouchal denní práce na našem novém albu.
Která písnička tě v poslední době nejvíc dostala… Vezmu to pár měsíců zpátky. Dua Lipa – Cool, Brooke Bentham – Control, Tove Lo – Bitches a pak taky písnička Saturday Come Slow od Massive Attack zpívaná Damonem Albarnem. A když už jsme u toho Damona, tak taky noví Gorillaz – Strange Timez.
Ve kterém videoklipu bys chtěl prožít jeden den života… Vidím ho před očima i ta písnička mi zní v hlavě, ale nemůžu si vzpomenout, jak se to jmenuje. Je to takovej živej obraz nahých ženských těl a mezi nima zpěvák, trochu jako rozpohybovaná Brána pekel od Augusta Rodina.
Článek byl poprvé uveřejněn v lednu 2021 v tištěném Formen.
