Letadélka totiž obíhají kolem mé planety od dětství, oběžná dráha se jen v minulých pětadvaceti letech dost vzdálila. A teď je zase na dosah. Ale člověk se změnil a setkání je jiné.Vzpomínám si na káravá slova rodinného přítele, jemuž jsem jako sotva desetiletý kluk zplundroval květinový záhon. „Cos to udělal? Takhle se přece nechová správnej… modelář!“ vyhrkl, když uviděl tu spoušť. Jeho zlost i po letech dává půvabný obrys mé tehdejší pýše a hrdosti nad koníčkem, který v tom čase ještě rezonoval heslem „Dnes modelářem, zítra kosmonautem“.*Už tenkrát se tedy kladl důraz na osobnostní růst, ačkoli nová doba byla ještě daleko.
Já však netoužil šplhat po konstrukcích z balzy až do vesmíru. Mé modelaření dokonce nebylo ani tak intenzivní a s nastupující adolescencí zesláblo natolik, že se mi k němu nepřidružil nový nečekaný pocit – stud za vášeň –, jako se to stalo jiným. Jeden z mých přátel třeba s úsměvem vzpomínal na svého kamaráda z gymnázia: „Michal byl neuvěřitelný. Stavěl letadla, kreslil plánky a jezdil po soutěžích, ale zároveň se za to styděl a vymlouval se před námi na rodiče, povinnosti a všechno možné, jen aby nemusel přiznat, že chce být doma u prkna a lepit křídla.“
Nikdo se nevěnuje hobby kvůli uznání okolí. Tím se neříká, že ho uznání netěší (tím spíš dočká-li se ho v okruhu vyznavačů stejné vášně), ale nepřikládá mu přehnanou váhu. Uznání publika je navíc dvojlomné a má podobnou povahu jako u cirkusových umělců; v jednu chvíli diváci vydechují úžasem nad přemety pod vrcholem šapitó, ale když pak chlapec venku fňuká, že chce být také akrobatem, babička ho zrazuje: „To by ses chtěl donekonečna jako trouba jen točit na hrazdě a padat do sítě?“ Podobně lidé sledují i obratná letadélka nad svými hlavami nebo křižníky na hladině bazénu. Ať chceme nebo ne, modely letadel, lodí, aut či lokomotiv budou vždy letadélka, lodičky, autíčka a vláčky – vždy symboly chlapeckých pokojů a jisté nedospělosti. I umělecká líčení ráda snoubí sběratelství či koníčky s dospělými muži, aby tak zdůraznila jejich nezralost a směšnou odtrženost od reálného světa. „Nejvyšší formou života je člověk a nejnižší formou života je člověk, který si hraje s vláčky,“ říká se v oblíbeném britcomu Červený trpaslík.
Když po očku pozoruji některé návštěvníky modelářského veletrhu, musím uznat, že v tom palčivém aforismu připadá na dva díly nadsázky jeden díl pravdy; muži v „prestižích“ a podivných šusťákových bundách na sebe prskají ve vášnivé debatě o „dvojím směšování rádiového signálu“. Ještě štěstí, že se jim u pasu nehoupají kolty, ale jen ledvinky. Opodál zase jiný mladý muž šlapající si na jafyk baví svou dívku jakousi historkou s „přeho-fenými reverfy“, kvůli které „favrtal éro do femě“. Děvče se nepřítomně usmívá a hledí skrz nabídku střídavých elektromotorů kamsi do nekonečna.
Modelářství je všechno možné, jen ne sexy. Máloco vypadá nepatřičněji, než když vedle akrobatického letadla na vysílačku pózuje modelka v plavkách (internet je plný podobné propagace). Je to směšné spojení sfér, které k sobě nepatří.
Ale co naplat, v mém srdci se znovu ozvala stará láska a srdce nedbá kritiky a posměchu. Mám snad teď, ve čtyřiceti, odhodit první modelářskou vysílačku svého života jen proto, že to není sexy? Ne, takhle se nechová správný modelář.
*Hobby je jev apolitický, ale minulý režim modelářství dost podporoval prostřednictvím Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou). Oproti dnešku fungovalo mnohem víc modelářských kroužků. Skromný trh pak přispíval k všestrannosti a vzývané „polytechnické zdatnosti“ českých modelářů.
