Kde víra prochází žaludkem
Denně se v rozlehlé kuchyni připraví jídlo pro sto tisíc lidí. Od rána do večera je zahalena párou a kouřem z ohnišť. Připomíná spíš tovární halu. V obřích kotlích to bublá a vousatí muži v turbanech míchají obsah vařečkami velikosti pádla. Tady se nepřetržitě vaří a smaží, aby žádný návštěvník Zlatého chrámu v kteroukoli denní či noční dobu neodešel hladový. A protože poutníků je mnoho, jídla, které se každý den navaří a sní, je úctyhodné množství.
Manažer s rýžákem
Všichni, kdo v kuchyni pracují, jsou dobrovolníci. Odpracovat si tu jednu dvě šichty je pro každého sikha čest. O dobrovolníky tady nouzi nemají. Zájem o loupání cibule, vaření rýže nebo umývání nádobí je velký.
Vedle sebe tak pracuje chudý rikšař a bohatý majitel firmy. „Tady se ukazuje, že všichni jsme si rovni, že před Bohem nejsou rozdíly. Je jedno, jestli tady pracuješ měsíc nebo jen hodinu,“ říká muž, který tvrdí, že je manažerem nadnárodní společnosti. Teď klečí na zemi a drhne podlahu. Vše se tady dělá ručně, o to víc jsou všichni patřičně hrdí na svůj světový unikát: automat na výrobu a pečení chlebových placek!
„Nikde na světě žádný takový další stroj neexistuje. Speciálně pro Zlatý chrám jej vyvinul a sestrojil jeden sikhský inženýr. Výroba stejného množství placek by zaměstnala padesát lidí. Takhle tvoří obsluhu automatu pouze dva lidé,“ vychvaluje stroj Navbir a s pýchou zdůrazňuje, že stroj uválí a upeče 25 tisíc placek za hodinu. Nenažraný jícen trochu humpolácky vyhlížejícího stroje cpe obsluha kilogramy a kilogramy těsta. Rotí si už robot uválí sám, na běžícím pásu pak projedou elektrickou pecí a na konci se už skládají placky do košů. Odtud putují do obřích jídelen, kde už na ně čekají hladoví poutníci.
