Někdy se svým dvouletým synem cítím jako prodavačka v obchodě s keramikou obsluhující kulový blesk. Způsob, jakým trávím čas se svým potomkem, je tak většinou způsob rozkazovací. Mé kategorické imperativy jsou ale nejčastěji konfrontovány s kategorickou negací (Ne-ne-ne) případně kategorickou legrací (Hi-hi-hi) a kategorický imperativ záhy opouští všechny kategorie a stává se z něho pouze sled stále bizarnějších zákazů. Nevím, jak to každý den dělá moje žena, ale já jsem se na konci dne, který jsem strávil sám se svým synem, přistihl už i při tom, jak říkám: Nemlať aspoň tou tyčí do té televize!
Začíná to docela nevinně. Ráno vstanete o půl sedmé. Nelítej s lavórem na hlavě! Nejezdi na motorce po stole! Neskákej tady v těch kozačkách! Vyplivni tu desetikorunu! Nějaký čas se svým synem ukrátíte sledováním pořadů, které mají děti rády (Nepřepínej to furt na ten teleshopping!), hrami (Nebouchej tou hokejkou do zrcadla!) a svačinkou (Neožírej tu zeď!). Pak se možná zajdete proběhnout na zahradu. Polož ten rýč! Neběhej se sekerou! Nekopej do kočičky!
Po obědě (Neházej masíčkem!) jdete na procházku. Neolizuj ten koš! Nedopíjej tu plechovku! Na pískovišti potkáte i jiné děti. Nejezdi traktorem po holčičce! Neseď na chlapečkovi! Půjč mu to! Neber mu to! Vrať mu to! Neškrť ho!
Po cestě domů objevíte spoustu nových věcí. Neválej se v té louži! Na betonu se nedělá kotrmelec! Nepij pejskovi vodu! Vyplivni ten vajgl! A taky pobavíte celé náměstí procítěným výkřikem: Polož to hovno!
Nakonec se vrátíte domů, sednete k počítači a pokusíte se napsat tento text o krizi kategorického imperativu. Nesahej na tu klávesnbcdh qgle mmmmmmmmmmmmm..!
Krize imperativu
*
