S následky dopravní nehody se Melody Gardot potýká dodnes: neodmyslitelné brýle nejsou jen módním rozmarem a turné pro ni stále představují enormní zátěž. Přesto je novinka plodem cest, na nichž hledala kořeny národních kultur. Částečně se odpoutává od jazzu a blues, tedy inspirací vévodících předchozím dvěma deskám, obsah vznikal – doslova i obrazně – mezi Lisabonem a Riem, Marokem a Havajskými ostrovy.
Novinku proto charakterizuje odlehčená, prosluněná nálada. Pro zpěvačku typické komorní polohy a pomalejší tempa jsou tentokrát plná ozvěn latinskoamerické hudby, portugalského fada i charakteristického prolnutí evropské a africké tvorby z oblasti Magrebu. I tentokrát si zpěvačka s hlasem spíše pohrává, recituje a během jediné sloky dokáže nenásilně přejít z angličtiny do francouzštiny nebo španělštiny.
Při vstupu do jí doposud neprobádaných území latinojazzu se však Melody Gardot nevyvarovala úskalí, které tyto – a mezi zpěvačkami vycházejícími ze základu na pomezí jazzu a blues vcelku rozšířené – objevitelské cesty provází. Opatrnost pojící se se vstupem na nová pole násobí až plachý zpěvaččin projev. Spolu s rutinní produkcí veterána latinskoamerické hudby Heitora Pereiry to vytváří dojem, že namísto karibského temperamentu a zpěvačky nadané autorským i interpretačním talentem posloucháte opatrnickou kapelu z hotelového baru. A to je vzhledem k jejímu autorskému vkladu, výjimečnému hlasu i nepopiratelnému charizmatu nesporná škoda.
